Dobrý den,

jsme Aldona a Valdas.

Přiznáváme, že sbíráme prostředky na splacení našich dluhů, které vznikly ne z naší viny... Manžel měl firmu, o kterou nyní přišel kvůli nesplnění závazků vůči věřitelům...Podnikání nebylo velké a manželovi se jeho činnost velmi líbila.... A co je nejdůležitější, už se mu začalo pomalu dařit, pomalu jsme se dostávali nahoru... Naše potřeby jsou zcela malé...Vždy jsme se spokojili s tím, co jsme měli, například za 47 let jsme ani jednou nejeli na žádnou rekreační dovolenou. Nemáme ani dům, ani chalupu, ani pozemky. Máme malý byt, ve kterém žijeme všichni tři. Chtěli jsme jen trochu zlepšit naše bydlení a zajistit pohodlí pro našeho jediného syna. Žádnou pomoc od státu jsme nikdy neměli a nemáme. Vše jsme si vybudovali sami. Já nemám rodiče a rodiče mého manžela nás neuznávají a nekomunikují s námi... Ale nikdy jsme si kvůli tomu nelámali hlavu. Radovali jsme se, že jsme spolu a všichni zdraví.

Dluhy ve firmě vznikly proto, že pomohl svým přátelům, kteří se také pokoušeli etablovat ve stejném oboru, v němž působila manželova firma. Dluhy nevrátili....Není co dlouze vyprávět, protože jsme se topili v dluzích. Dostali jsme se do takové situace, že teď můžeme přijít o jediný majetek – byt... Manžel se velmi zhroutil...Asi každý ví, jak bolí, když vás zklamou lidé, od kterých byste to vůbec nečekali. Nebylo ani nejmenšího náznaku, že by byli tak zákeřní a nezodpovědní. A to jsme s nimi byli v kontaktu asi 10–12 let. A navzájem jsme si pomáhali v nejrůznějších situacích, jinými slovy, byli jsme si „prověření“ časem... Ale nechali mého Valdu, aby se sám potopil. On se velmi zhroutil... Vzal na sebe veškerou vinu, i když to nebyl on, kdo zavinil... Obviňoval se, že jsme tolik let budovali a on všechno zničil...A cítí se provinile, že já a syn kvůli jeho chybám velmi trpíme. Pokusil se o sebevraždu... Díky mému velkému úsilí jsem ho zachránila, alespoň fyzicky... A co dál...Jak je těžké dívat se na milovaného člověka, kterému je tak těžko, a ty mu nemůžeš nijak pomoci... Budoucnost ohledně jeho dalšího stavu mě velmi znepokojuje, protože problémy je třeba řešit, jak jen to jde, i nadále.

Je velmi, velmi těžké prosit o pomoc... Protože se cítíš... ani nevím, jak to napsat... Cítíš se opravdu vinen, že ses kvůli své důvěřivosti v ostatní, kvůli své důvěře v takovou situaci ocitl v této situaci....

Ale na druhou stranu, copak se nedá věřit nikomu? Copak nemáš pomáhat blízkému, ať už příbuznému, příteli, nebo prostě člověku, kterého ani neznáš...? Co je to pak za život... pak už jen žít v lese jako nějaký pustý muž...

Jenomže my s manželem prostě nemůžeme pochopit, jak se dá s ostatními zacházet tak podlým způsobem. Co se asi odehrává v hlavě takového člověka, když si zvolí takovou životní cestu – ubližovat ostatním...