Dobré odpoledne,

Jsme Aldona a Valdas.

Přiznáváme, že shromažďujeme finanční prostředky na splacení našich dluhů, které nevznikly naší vinou... Můj manžel měl firmu, o kterou nyní přišel kvůli neplnění závazků vůči věřitelům... Firma je malá a mého manžela velmi bavila....A hlavně se mu už dařilo a pomalu jsme se posouvali nahoru... Naše potřeby jsou velmi malé... Vždy jsme si vystačili s tím, co jsme měli, například ve 47 letech jsme nikdy nebyli na dovolené. Nemáme žádné domy, žádné usedlosti, žádné pozemky. Máme malý byt, kde všichni tři bydlíme. Chtěli jsme jen trochu vylepšit naši domácnost a vytvořit bohatství pro našeho jediného syna. Nikdy jsme neměli a nemáme žádnou pomoc zvenčí. Všechno jsme si dělali sami. Já nemám rodiče a manželovi rodiče nás neuznávají a nekomunikují s námi... Ale nikdy jsme se kvůli tomu nehádali. Byli jsme šťastní, že jsme spolu, byli jsme zdraví.

Dluhy ve firmě vznikly proto, že pomáhala svým přátelům, kteří se také snažili prosadit ve stejném oboru jako manželova firma. Dluhy nesplatili....Dál už není co říct, protože se topíme v dluzích. Zadlužili jsme se natolik, že teď možná přijdeme o náš jediný majetek, o byt... Manžel je velmi zlomený....Snad každý ví, jak je bolestné, když vás zklamou lidé, od kterých jste to ani nečekali. Nic nenasvědčovalo tomu, že jsou tak zákeřní, nezodpovědní. A to jsem s nimi jednala asi 10-12 let. A pomáhali si ve velmi různých situacích, jinými slovy byli "prověření časem"....Ale mého Valdu nechali hnít samotného. Zhroutil se... Vzal všechnu vinu na sebe, i když to nebyla jeho vina... Vyčítal si, že jsme tolik let budovali a on všechno zničil... A cítí se provinile, že já a můj syn kvůli jeho chybám hodně trpíme. Pokusil se spáchat sebevraždu... Díky mému velkému úsilí jsem ho zachránila alespoň fyzicky....Co bude dál... Jak je těžké dívat se na milovaného člověka, který prožívá tak těžké období, a vy mu nemůžete nijak pomoci....Jeho budoucnost je velmi znepokojující, protože musíme pokračovat v řešení problémů, jak jen to půjde.

Je velmi, velmi těžké požádat o pomoc... Protože se cítíte... ani nevím, jak to napsat... Cítíte se opravdu provinile, že jste v této situaci kvůli své důvěře v druhé, kvůli své důvěře v druhé.....

Ale na druhou stranu, copak se nedá věřit nikomu? Nemusíš pomáhat někomu blízkému, ať už je to příbuzný, kamarád nebo jen někdo, koho ani neznáš...? Tak jakýpak život... pak už jen žít v lese jako Maur.....

S manželem prostě nechápeme, jak je možné, že se k druhým chováte tak hnusně. Co se takovému člověku musí honit hlavou, když si zvolí takový způsob života - ubližovat druhým...