Před měsícem jsem přišla o svou milovanou maminku, které bylo 83 let.. Milovala tento historický, téměř 100 let starý dům mých praprarodičů. Ať sněžilo nebo pršelo, šla pěšky asi 10 kilometrů s těžkými taškami z vesnice mých prarodičů (předtím přijela ze svého města s přestupem na 2 autobusy), aby došla k tomuto domu, protože z toho místa nejezdil žádný autobus... Byla jsem na ni naštvaná, že to dělá, protože jsem se bála, že ji takhle jednou ztratím... ale ona se nikdy nezastavila, dokud to už fyzicky nezvládla...cítila se na tomto místě šťastná a doma... na místě, kde vyrůstala s babičkou a strýci poté, co se ve třinácti letech sama vrátila ze Sibiře po deportaci rodiny z jejich domova v Litvě... dům byl skutečně šťastným místem, strýc vařil čerstvý chléb, zpíval a hrál na armoniku a šťastně vítal cizí lidi... cítím povinnost vůči své milované mamince a předkům toto místo obnovit a zachovat. Jako první krok jsme včera uklidili dům, který měl obrovské množství nepořádku poté, co tam někdo opakovaně hledal poklady..a já jsem nemohla přestat obdivovat jeho krásu..byla by to obrovská čest, kdyby se nám podařilo tento skvost obnovit a zachovat pro budoucí generace. Z hloubi srdce bych ocenila jakýkoli dar, který by pomohl zabránit ztrátě tohoto vzácného dědictví po mých praprarodičích. Moc vám děkuji!♥️