Před měsícem jsem ztratila svou milovanou maminku, které bylo 83 let... Milovala tento historický, téměř stoletý dům mých prarodičů. Ať už sněžilo nebo pršelo, vždycky ušla asi 10 kilometrů s těžkými taškami z vesnice mých prarodičů (kdežto předtím musela ve svém městě přestoupit na dva autobusy), aby se sem dostala, protože odtamtud sem žádný autobus nejezdil...Byl jsem na ni naštvaný, že to dělá, protože jsem se bál, že ji tak jednoho dne ztratím... ale ona nepřestala, dokud to fyzicky nezvládala... cítila se na tomto místě šťastná a jako doma... na místě, kde vyrůstala se svou babičkou a strýci poté, co se ve 13 letech sama vrátila ze Sibiře po deportaci své rodiny z jejich domova v Litvě...Dům byl opravdu šťastným místem, můj strýc tam pekl čerstvý chléb, zpíval a hrál na harmoniku a s radostí vítal cizince... Cítím povinnost vůči své milované mamince a předkům toto místo obnovit a zachovat. Jako první krok jsme včera uklidili dům, který byl strašně zaneřáděný poté, co tam někdo opakovaně hledal poklady... a já jsem nemohla přestat obdivovat jeho krásu...Bylo by pro mě obrovskou ctí, kdybych mohla tento skvost obnovit a zachovat pro budoucí generace. Z hloubi srdce bych ocenila jakýkoli dar, který pomůže zabránit ztrátě tohoto vzácného dědictví mých prarodičů. Mockrát děkuji!♥️