Ahoj, jsem Marianna. Píšu to proto, že jsem bezmocná, srdce se mi rozpadá strachem a jako matka je to teď jediná věc, kterou mohu odtud, z Maďarska, udělat pro své syny, Szabolcse a Pétera. Zatímco my jsme tady v Maďarsku doma klidně spali, oni bojovali o přežití v takové noční můře, kterou je těžké pochopit i při zdravém rozumu.

24. června v 18:04 místního času se ve Venezuele doslova otevřela země. Oblast zasáhlo strašlivé takzvané „dvojité zemětřesení“. Nejprve otřáslo domy zemětřesení o síle 7,2, a pouhých 39 sekund později následovala ještě ničivější rána o síle 7,5. Szabolcs a Péter žijí, respektive žili, v přímořském městě Caraballeda, které leží hned vedle Caracasu – v epicentru katastrofy. 70 % města bylo zničeno během několika vteřin. Vše vypadá, jako by se stalo obětí kobercového bombardování. Podle výpočtů fyziků se během dvojitého zemětřesení, které katastrofu způsobilo, uvolnila v zemské kůře čistá energie odpovídající téměř 240 atomovým výbuchům v Hirošimě. Můj syn a jeho rodina to zázrakem přežili. Ale jejich život, jejich přítomnost, všechno, kvůli čemu se do té země přestěhovali, za co bojovali a pracovali, se během jediné minuty proměnilo v nic.

Přímo před jejich očima, v bezprostředním sousedství, se jako domeček z karet zřítilo pět vícepodlažních bytových domů a vše pod sebou pohřbilo. Szabolcsovi našli útočiště v zahradě jednoho z bytových domů.

Nebyla elektřina, nebyl signál, nebyly žádné zprávy – jen oslepující, dusivý oblak prachu a hluk trosek. To nejhorší však teprve mělo přijít. Jelikož jejich budova stála přímo na pobřeží, po tak silném zemětřesení se okamžitě objevilo nejděsivější nebezpečí: tsunami.

Szabolcs a Péter tehdy udělali něco, k čemu byla zapotřebí neuvěřitelná odvaha – nebo šílenství diktované instinktem přežití. Věděli, že pokud přijde tsunami, bez auta, dokladů a telefonů nemají šanci. Aniž by věděli, zda přijdou další otřesy, se strachem se vrátili do stmívající se, praskající a životu nebezpečné budovy na sedmé patro. Vběhli do bytu pro klíče a dokumenty a poté, vystavili se největšímu nebezpečí, sestoupili do temné podzemní garáže pro auto. Dostali se ven a vydali se nahoru do hor.

Vydali se směrem k hlavnímu městu Caracasu, vzdálenému 40 minut jízdy, ale cesta byla doslova živým peklem. Mohli jen doufat, že dálnice tvořená viadukty a horskými tunely zůstala neporušená a nezhroutila se. Silnice byly roztrženy na dvě části, vznikly obrovské výškové rozdíly a krátery. Po strmých horských polních cestách se v davu uprchlíků mohli pohybovat jen krokem. Szabolcs a Péter museli z auta sledovat, jak kolem nich hoří trosky, a z prachu a kouře se ozývalo řvaní a šílené výkřiky lidí, kteří pod troskami hledali své příbuzné, děti pod troskami. Tento kolektivní výkřik smrti jim zní v uších dodnes.

Cesta, která obvykle trvá 40 minut, se v tomto pozemském pekle protáhla na 5 hodin. Mého syna a jeho přátele držela při životě jediná věc: museli se dostat na signál karakaského letiště, protože věřili, že tam bude signál (což nakonec nebylo, protože i letiště bylo těžce poškozeno), a mohli by nám zavolat ještě předtím, než se v Maďarsku probudíme a uvidíme zprávy v médiích. Nechtěli, abychom jako rodiče dostali šok. Kolem 6. hodiny ráno maďarského času nám zazvonil telefon. Hlas mého syna se chvěl, ale uklidnil nás, ještě než se po světě rozšířily ty strašné záběry. Teprve tehdy, když jsme tu zprávu uslyšeli, nás opravdu zachvátila panika. Ani po příletu do Caracasu však nemohli vydechnout. Kvůli zchátralým domům, které se staly staticky nebezpečnými, tam také všichni utekli na ulici. Szabolcs a jeho rodina přečkali první noc v autě. V současné době našli dočasné útočiště v Maďarském domě v Caracasu, za což budeme místní maďarské komunitě navždy vděční.

Ale na pobřeží, jak se zdá, přišli o všechno. Dům je v životu nebezpečném stavu, je vyklizený a areál uzavřen. Nemohou se vrátit. Nezůstaly tam žádné obchody, supermarkety, lékárny ani ordinace. Není voda, není elektřina, mobilní síť nefunguje. Letiště bylo uzavřeno kvůli poškozeným vzletovým a přistávacím drahám, metro nejezdí. Panuje naprostá paralýza. Navíc se v této oblasti nyní obávají i nebezpečí nákazy.

Můj syn s rodinou zůstali jen s jedním kompletem oblečení, osobními doklady a svým autem. V zemi, která se zhroutila, musí vše znovu vybudovat od nuly. Naším cílem je nyní vybrat 5 000 eur. Tato částka není určena na luxus, ale na pouhé přežití: na bezpečné jídlo, čistou pitnou vodu, nejnutnější léky, oblečení a nezbytné logistické kroky v následujících kritických měsících.

Velmi vás prosím, pokud můžete, podpořte mého syna a jeho rodinu třeba jen částkou za kávu nebo oběd, aby měli sílu a šanci se z trosek znovu postavit na nohy. A co je stejně důležité: prosím, sdílejte tento odkaz, aby se tato zpráva dostala k co nejvíce lidem, přátelům i známým v zahraničí.

Děkuji vám z celého srdce, také jménem mé rodiny!

Marianna,

znepokojená matka