Kdysi jsem si představoval dávání tak, že v mládí ještě potřebujeme podporu, jako dospělí se živíme sami a až dospějeme a dosáhneme svého cíle, možná se z toho, co máme, dostane i na ostatní.

Naštěstí jsem ale pochopila, jaká je to hloupost.

Jmenuji se Dóra. Jako bioložka vedu laboratoř v Mnichově ve společnosti zabývající se vývojem lékařských diagnostických přístrojů, která je součástí jedné z největších tiskárenských společností na světě. Jelikož se jedná o mezinárodní firmu, mám kolegy mnoha různých národností. Jsou mezi nimi lidé, kteří uprchli před válkou z Ukrajiny, a jsou i tací, kteří přišli z jednoho z nejbezpečnějších ostrovů světa, z Islandu. Všichni mají důvod k dárcovství. Jeden z nich ví, co to znamená žít v nouzi, jiní byli díky silné ekonomice své země od malička vychováváni k charitě.

Od nich jsem se naučil, jak dobrý pocit je dávat.

Jednou, krátce před Vánocemi, jsme s několika kolegy šli rozdávat jídlo potřebným. Myslela jsem si, že pomůžu, že trochu dát udělá dobře. Ale nečekala jsem, kolik toho dostanu já. To, co jsem tam viděl, bylo, že si lidé, kteří se navzájem neznali, připadali bližší, tváře skleslých lidí se rozjasnily a otevřel se jakýsi kanál mezi těmi, kteří by za jiných okolností spolu nikdy nemluvili. Na tom místě se usadilo zvláštní štěstí. Bylo to kouzelné. To, co se tam stalo, se nedá zapomenout. Bylo to osudové. Pro mě určitě a kdo ví, pro kolik lidí z těch, kteří tam byli.

Když jsme skončili a já se vydal domů, pocítil jsem bolestivou prázdnotu a přál jsem si, aby ještě nebyla pozdní noc a rozdávání jídla ještě pokračovalo.

Tak jsem se rozhodl, že se nechci zabývat ničím jiným. Chci pomáhat ostatním všude. Na druhou stranu si ale nedokážu a ani nechci vybírat, kdo pomoc dostane. Na světě je příliš mnoho strádání a příliš velká ekonomická nerovnost.

Protože jsem nikdy neuměl myslet v malém, rozhodl jsem se, že budu pilotem, který bude dopravovat balíčky s pomocí tam, kde je to potřeba.

Chci udělat něco pro svět, aby se stal o něco lepším místem, aby v něm bylo o něco více lásky, abych mohl být kanálem pro lásku proudící světem, které nikdy není dost.

Mým cílem je založit nadaci, která bude pomocí nákladních letadel doručovat balíčky s humanitární pomocí kamkoli na světě.

K tomu si musím pořídit pilotní průkaz. K přepravě balíčků bude potřeba vícemotorové letadlo. Pilotní průkaz stojí přibližně 4 miliony forintů (10 000 €) a jeho získání může trvat 1,5–2 roky. Učební látka je náročná, proto jsem si zkrátil pracovní dobu, což s sebou nese snížení platu a čerpání mých úspor. Z tohoto důvodu potřebuji podporu. Moje stávající úspory pokryjí mé výdaje na 2 roky při práci na poloviční úvazek.

Rád bych získal podporu na úhradu poplatků za výcvik pilota.

Mým snem je, aby svět po Červeném kříži poznal ještě jeden symbol, který bude vždy znamenat pomoc. Symbolem nadace bude bílý motýl, kvůli motýlí efektu. Jediný malý dobrý úmysl může mít obrovský vliv na životy jiných lidí na druhé straně světa. Motýl zamával křídly při rozdávání jídla v Mnichově a kdo ví, jak daleko jeho vliv dosáhne...

Srdečně děkuji za veškerou pomoc a přeji si, abys i ty mohl zažít to štěstí, které jsem zažil já při rozdávání jídla. Přeji si, abych ti k tomu jednou mohl být nápomocný.