Když mi bylo 5 let, rodiče se rozvedli. Máma nesnáší chladné počasí, a tak se rozhodla přestěhovat do Thousand Oaks (Kalifornie). Už 35 let jsem ji neviděl ani neslyšel její hlas. Mám jen pár matných vzpomínek, protože jsem vážně nemocný. (rakovina prostaty), takže je nemožné koupit si letenku tam. Můj táta se o to nestará, nepřispěl by ani 20 korunami, mám 6 sourozenců. Všichni se s mamkou setkali. Ale na mě nemyslí. Moje máma je velmi stará, má 94 let. A do Švédska se nevrátí. I když tu má své děti. Cítím se hlavně jako oběť. Nikdy mi nezavolala, aby mi popřála k narozeninám, ani na Štědrý večer, ale ostatním dětem vždycky zavolá. Cítím se skoro vždycky sklesle, chci jen normální rodinu. Ale asi už nikdy svou maminku neuvidím. Od někoho z rodiny jsem slyšela, že se odmítla přestěhovat domů. Takže se o sebe musím starat sama od svých 13 let. Táta pracoval skoro každý den na noční směně. Když nepracoval, pil a bil mě, protože mi chyběla máma. Chtěl bych ji vidět naposledy. Pokud nezemřu dřív. Zítra zase do nemocnice v Malmö, nežiju důstojný život. Každý den googluju různé způsoby sebevraždy, ale nejdřív bych se chtěl setkat s mamkou a zeptat se jí, proč se ke mně tak chová. Už nemám sílu. Nevěřím, že by mi cizí lidé pomohli sehnat letenku do USA. Ale kdyby se to stalo, nevím, kam bych měl jít. Možná tam zůstat a tam zemřít. Tedy pokud mě tam máma bude chtít. Moje sestra právě přišla o svého třináctiletého syna. Měl smrtelnou nemoc, kterou má na světě jen tři lidé. A rodinu to velmi zasáhlo. Já se do rodiny nepočítám, i když bych chtěla. Teď už nemůžu psát dál, slzy mi jen tečou. Dám tomu jen jednu šanci, aspoň to zkusím. A pokud jsou tu lidé, kteří mi chtějí pomoct, budu strašně šťastná. Je mi teprve 39 let a mám rakovinu a spoustu dalších nemocí. Doktor odhaduje maximálně 1 rok, rozhodně ne víc. 14. února, na Valentýna, mi bude 40 a je snad příliš žádat, abych to mohla oslavit s maminkou a také s mým mladším bratrem, který žije celý život v USA a je o 2 roky mladší než já. Těm, kteří to čtou a přispějí, moc děkuji. Moje motto je, že chci mít všechno vyřízené někdy do ledna, abych si mohla zarezervovat letenku a hotel/motel. Máma nemá vědět, že přijedu. Chci vidět, jak zareaguje. Přátelé, teď už jdu spát. Držím palce, aby se našli nějací milí lidé, kteří mi pomohou. Přeji vám všem hezký den