Přeji všem hezký den! Nikdy jsem nikoho o pomoc neprosil, takže teď není snadné začít s tím, co chci říct. Možná bude nejjednodušší, když svůj příběh sepíšu. Budu se snažit formulovat stručně, slibuji, že to půjde.Po téměř 30 letech života v podnájmu jsem si v roce 2006 koupil dům na hypotéku v CHF. Bohužel však splátky rostly takovým tempem, že jsem musel pracovat na třech místech, abych je mohl splácet.Nedával jsem na sebe pozor, a tak jsem kvůli nemoci skončil v listopadu 2007 v nemocnici...Po 10 dnech jsem byl propuštěn a okamžitě jsem se rozhodl dům prodat. Měl jsem to štěstí, že jsem si úvěr nevzal na dům (protože mi ho žádná banka neposkytla), ale na nemovitost mého známého, za kterou jsme dostali 4,2 milionu.Jenže i tak jsem to musel splatit, protože bych nikdy nezneužil jeho laskavost a byl to můj dluh. Na jaře 2008 jsem nemovitost prodal a vše jsem zaplatil na svůj dluh, ale bohužel to nestačilo.Vrátil jsem se do Budapešti, kde jsem si pronajal malý byt a splácel jsem splátky až do roku 2014. V té době jsem pracoval na několika místech, což ještě bylo možné, i když mě nikde nechtěli zaregistrovat.Poté, v roce 2015, se mě ujala největší domácí banka a dostala jsem 1,2 milionu jako osobní úvěr. Samozřejmě to už tehdy byla jen malá částka, ale alespoň jsem něco dostala.Z toho jsem nějakým zázrakem dokázal koupit pod Tokodem nemovitost o rozloze 16 m² s dřevěným domkem, která byla v katastru zapsána jako pozemek vyňatý z zemědělského využití. To znamená, že tam nebylo možné trvale bydlet.Navzdory tomu jsem tam bydlel 2 roky, sice jsem si tam sám zavedl elektřinu a sám jsem to zprovoznil, ale víc se nedalo a i tak jsem byl rád. Byl to sice trochu nomádský způsob života, ale nebyl mi cizí. Už jsem vydržel i mnohem těžší věci...Tu malou dřevěnou chatu jsem měl rád a kdyby existovala sebemenší šance, že by ji někdy uznali jako řádný obytný dům nebo alespoň jako stavební pozemek, nikdy bych ji neprodal.Bohužel jsem tam v této podobě zůstat nemohl. Tak jsem tedy znovu vyhledal svůj oblíbený bankomat a oni mi ochotně nabídli osobní půjčku ve výši 3 milionů.Podařilo se mi prodat dřevěný dům za velmi dobrou cenu, takže mi spolu s úvěrem zbylo 4,2 milionu, za které jsem si musel najít dům. Našel jsem nemovitosti v hrozném stavu. Bylo to strašné, už to vypadalo beznadějně.Vždyť ve vzdálenosti 150–200 km byly rozpadající se domy bez plotu za 3,5 milionu, s obrovskými prasklinami v domě atd... Až v srpnu 2018 jsem narazil na současný dům.I ten byl v hrozném stavu, ale už jsem nemohl odkládat koupi, protože podle smlouvy jsem musel dřevěný dům předat v září. Výhodou však bylo, že je blízko nádraží a Budapešť je vzdálená jen 86 km.To je pro mě důležitý faktor, protože i nyní a vždy pracuji v Budapešti. Za téměř 8 let se mi podařilo dům zprovoznit, interiér je nyní v přijatelném stavu, ale stálo to strašně moc peněz.Musel jsem vyměnit všechna okna a dveře, ve všech místnostech zabetonovat podlahy a poté je obložit. Vybudovat koupelnu, stejně tak kuchyň. Zainstalovat kanalizaci a poté obložit stěny sádrokartonem, protože byly doslova ošklivé.Samozřejmě ani obložení sádrokartonem není jednoduché, protože na hliněné stěny ho nemůžu nalepit, protože by to zcela zablokovalo jejich větrání a provzdušňování, proto je třeba nejprve na stěnu připevnit dřevěné latě a na ty pak přišroubovat sádrokarton.V zahradě, tedy na pozemku, jsem už nemohl nic vylepšovat, protože na to už nikdy nezbyly peníze. To, co jsem mohl udělat bez peněz, jsem udělal, jako např. vytrhání starých vinných keřů, keřů, vykopání stromků atd...Bohužel nemám velkou bránu, protože kdybych ji realizoval, musel bych znovu postavit plot, a to by znamenalo další výdaje. Mnohem důležitější je střešní konstrukce. O střešní konstrukci vůbec nic nevím, ani se na ni neodvažuji sáhnout.Místy už téměř propadla, ale bohužel si nemohu dovolit vzít si další úvěr. V současné době splácím 230 tisíc měsíčně a musím to platit ještě 84 měsíců.Banka mi už úvěr nedá, protože můj čistý plat nedosahuje 500 tisíc. Ale i kdyby mi ho dala, s milionem bych se nikam nedostal, protože ta střecha potřebuje kompletní výměnu, a to je položka za 5 milionů.Uvažoval jsem i o prodeji, ale právě kvůli stavu střechy by mi ji hodně podhodnotili... a taky kvůli zchátralému exteriéru, protože ten je taky ošklivý. Hodně jsem na tom už makal a nechci to prodávat za pár korun.Je mi 58 let, zvládnu toho hodně, ale do tohohle bych se už znovu nepouštěl, protože to byla strašně těžká a mučivá práce. Přišel jsem domů po 24hodinové službě a začal jsem lepit karton v 30stupňovém vedru...Byla to vražedná práce. Udělal jsem to před 3 lety. Samozřejmě má každý své starosti a problémy, to vím dobře, protože právě v takovém pracovním prostředí pracuji. S lidmi, kteří nemají šanci ani naději na lepší budoucnost.Ale raději to nebudu rozvádět, protože je to celé dlouhé a velmi složité. Já sám jsem se vydal na cestu života s velkým „Životem“ s tím, že „Vypadni, kam chceš! I kdybys chcípl, nechci o tom vědět.“ To vše se stalo v březnu 1984. Tehdy jsem vyšel na tehdy ještě existující železniční stanici Barta puszta a nastoupil do přijíždějícího vlaku, který mě dovezl do Budapešti.Nešel jsem do kupé, ale ven na nástupiště – v tehdejších vagónech ještě byly lavice – tam jsem si sedl a najednou, už za Ceglédem, přišel průvodčí.Požádal mě o jízdenku a já jsem mu řekl, že žádnou nemám. Podíval jsem se na sebe – kvůli zlomenému nosu jsem měl celý obličej od krve – a on jen mávl rukou a nechal mě být. Když vlak dorazil na západní nádraží, všichni vystoupili, já tam jen seděl a přemýšlel, co teď.Pak jsem se vzpamatoval a dal si myšlenky do pořádku. Vstaneš, najdeš toaletu a umyješ si obličej. To je první věc. Tak jsem to udělal. Pak jsem dostal strašný hlad,napadlo mě, že lidé nechávají v vlaku lahve od piva, tak jsem počkal na příjezd dalšího vlaku a když všichni vystoupili, proběhl jsem jím ještě před uklízeči a nasbíral asi dvacet lahví, sotva jsem je unesl.Potom jsem se lidí ptal, kde bych je mohl vyměnit, protože jsem v tom velkém hříšném městě nic neznal. Všichni mi řekli obchodní dům Skála, tak jsem tam šel a hned jsem měl 42 Ft.42 forintů, chápete??? Obrovská částka! To pro mě tehdy znamenalo celé jmění. Půl litru mléka stálo 2,80, 50 gramů másla 3 forinty a čtvrt kila chleba – hotová hostina! Ale kde to mám sníst? Vyhlédl jsem si rychlík, který odjížděl až za dlouho, a tam jsem si dal večeři. Zjistil jsem, že to funguje, a že to budu moct dělat i v budoucnu.Zůstal jsem tedy na západní stanici a sbíral sklenice, takže jsem měl co jíst a vydělal jsem si i na telefon a na inzeráty v novinách... protože tehdy ještě nebyl internet, chytré telefony a podobné věci...:V noci jsem spal v rychlících, které nejezdily, i když mě policisté někdy zbili gumovou obuškem, protože mě uklízečky velmi nenáviděly za to, že jsem jim sbíral prázdné sklenice ve vlacích,proto mě často udávali policistům, že spím v X. vagónu. Ale v takových případech jsem přešel do jiného vlaku. Mezitím jsem přes den nejprve hledal práci a zaměstnání. Nikde mě nechtěli zaměstnat.Nechápal jsem, proč mě nevezmou ani na tu nejhorší práci. Byl jsem dost hloupý. Nevzali mě, protože mi ještě nebylo 16 let. Asi po desátém odmítnutí jsem to konečně pochopil.Právě jsem se vracel z Severní opravny vozidel směrem k náměstí Orczy, pěšky – protože jsem chodil všude pěšky, jednak proto, že jsem už neměl peníze na jízdenku, a jednak proto, že jsem chtěl poznat Budapešť –, když jsem uviděl obrovskou továrnu jménem Ganz Mávag.Rozhodl jsem se, že tam půjdu, ať se stane cokoli. Je mi jedno, jaká to bude práce, udělám cokoli, jen ať je. Ale zase to samé: ještě mi není ani 16 atd...V tu chvíli mě hluboko uvnitř zaplavila hořkost, ten pocit nedokážu popsat slovy. Neplakal jsem, zvykl jsem si, že se to nedělá, a navíc, jaký muž by brečel? Ale byl jsem na dně a začal jsem je prosit.Slíbil jsem všechno, vzal bych na sebe cokoli, dokonce jsem řekl, že mi stačí poloviční plat než ostatním, jen ať mě vezmou. Zeptali se mě, kde bydlím, a já řekl, že u Nyugati :) Ale samozřejmě v mém průkazu byla adresa Barta puszta... a to je opravdu 130 km daleko. Vymyslel jsem si, že jsem v Budapešti teprve pár dní atd...Což nakonec byla pravda. Ale nemohl jsem říct, že bydlím na západě :) Důležité je, že vedoucí oddělení, který byl nesmírně empatický člověk, se nade mnou smiloval a přijal mě jako pomocného skladníka.To pro mě tehdy bylo vrcholné. Řekl mi, kdy mám druhý den přijít na lékařskou prohlídku atd... ale já už myšlenkami tam nebyl. Tak moc jsem se radoval, že jsem si ten den dopřál speciální večeři.Nasbíral jsem ještě víc sklenic a koupil jsem si k obvyklému mléku, máslu a chlebu i 200 gramů pařížské salámy. Už mi ani nevadilo, když mě policista jednou nebo dvakrát plácnul obuškem...bylo mi to jedno. Měl jsem práci a to pro mě tehdy znamenalo život! No, začátek v práci nebyl jednoduchý. Byl jsem neznalý a zvyklý na to, že na venkově se z daného úkolu musí vytěžit maximum.Vešel jsem do velké továrny, seznámil se se skupinou, která se mnou čítala 7 lidí, a vedoucí skupiny mi řekla: „Posaď se, Laci, v klidu se nasnídej.“ Cítil jsem se velmi špatně, styděl jsem se dokonce i za to, že existuji...Já nesnídám.To jsem řekl a zeptal se, co se tu má dělat. Vedoucí skupiny mě doprovodila na konec skladu a podrobně mi ukázala, jak se materiál vyúčtovává: zapíšeš na tento papír název materiálu, kódové číslo atd. a počet kusů, plus datum.Dobře, pomyslel jsem si. Hned jsem se do toho pustil. Ve skladu bylo 12 řad regálů a do 11:40 jsem zvládl 3 řady. Vedoucí byl ve skladu v kanceláři a porovnával kartony se skladníkem, takže ani neviděl, jak mi to jde. V 11:40 jsem musel přestat, protože šel na oběd, a pak na mě vyletěl. „Co jsi to udělal, Laci??? – zeptal se... Já jsem tam jen stál a styděl se, protože jsem určitě něco zvoral... „Udělal jsi práci za půl měsíce? To se nedělá! Jak tu vydržíme dva měsíce, když už během prvních dvou dnů je hotová skoro polovina záznamu?“ Potom mi vysvětlil, že mám natočit jeden záznam a pak si odpočinout... nebo jít do kantýny nebo se projít...No, od té chvíle jsem věděl, že tady je jiná pracovní morálka :) Ale okamžitě jsem se přizpůsobil, protože jsem se bál, že mě vyhodí. Takže v tu chvíli už jsem měl práci, ale ještě jsem si musel vyřešit bydlení. Bez jediného forintu jsem neměl moc šanci, že někde najdu podnájem.Už 23 dní jsem „bydlel“ na západním nádraží a jak železničáři, tak policisté se na mě dívali čím dál tím přísněji, takže situace se začínala vyhrocovat a já musel něco najít, a to co nejdříve.Na sloupu jsem našel inzerát, že se hledá spolubydlící do pokoje za 870 Ft měsíčně. To by pro mě mohlo být skvělé. Zavolal jsem na uvedené číslo a vyrazil do Óbudy, ale už ne pěšky, ale autobusem číslo 60 :) Přivítal mě velmi starý manželský pár a pán mi ukázal pokoj, který se nacházel v malé samostatné přístavbě. Byly tam dvě postele, stůl, dvě židle a kamna. Řekl jsem, že pro mě je to naprostá dokonalost.Blížil se konec měsíce a výplatu jsem měl dostat až za nějakých dvanáct dní. Ale řekl jsem si, že to nevadí, do té doby to nějak přečkám v Nyugati.Dohodli jsme se, že přijdu 10. dne příštího měsíce, protože tehdy už budu moct zaplatit, a oni se mě zeptali, kde teď bydlím. Řekl jsem, že v ubytovně. Právě jsem se s nimi loučil, když ta paní něco pošeptala tomu pánovi do ucha.Ušel jsem asi patnáct metrů a uvnitř jsem byl šťastný... velmi šťastný, protože budu mít kde spát, jíst atd...V tu chvíli jsem uslyšel, jak mě ten pán volá: „Mladý muži, pojďte se vrátit!“ Během minuty jsem tam byl, protože jsem si myslel, že si to rozmysleli. Nakonec ano, rozmysleli si to, jen jinak, než jsem si myslel. Řekl: „ S manželkou jsme to probrali a rozhodli jsme se, že se může nastěhovat už dnes, pokud vám to vyhovuje, a nájemné nám dá, až dostane výplatu.“ Opravdu jsem nemohl plakat, protože to bylo vždy zakázané, ale v tu chvíli se mi oči zalily slzami, nevěděl jsem, co říct...Slzy mi tekly po tváři, strýček si toho všiml, položil mi ruku na rameno a řekl jen: „Pojďte.“ Věděla jsem, že ten večer už nebudu jíst, protože jsem počítala s tím, že až se vrátím do internátu, budu sbírat sklo.Ale koho to zajímalo? Jako dítě jsem hladověl často, takže to nebyl žádný velký problém. Vypil jsem hodně vody a stále jsem sotva chápal, co se stalo. A o tom, jak dobří lidé to byli, mám ještě jeden příběh. Vánoce 1984.Můj měsíční plat byl 2800 Ft. To je opravdu velmi málo, ale rozvrhl jsem si to. Zaplatil jsem nájem, když jsem potřeboval nějaké oblečení nebo boty, tak jsem si je koupil, a zbytek jsem si rozdělil na každý den.Samozřejmě se stalo, že jsem nedokázal odolat třeba krémovému koláči... tedy jsem utratil peníze na další den. No, pak jsem jeden den nejedl a zase jsem byl v plusu.Nejtěžší byly svátky. Tehdy jsem měla v hlavě pořád jen jídlo, protože jsem neměla čím zaměstnat své myšlenky. Vánoce jsou pro mě tehdy strašné.Všichni moji kolegové vyprávěli, komu plánují jaký dárek, jaké jídlo atd... Už jsem to ani nechtěl poslouchat. 23. prosince 1984 jsem šel do velkého obchodního domu na Batthyányho náměstí a koupil si na každý den jednu konzervu.Tento luxus jsem si mohl dovolit, protože jako uznání za svou vynikající práci jsem dostal odměnu 100 forintů. Takže na každý sváteční den připadla jedna konzerva kromě obvyklého mléka, másla a chleba.Na Štědrý večer jsem ležel v posteli a vzpomínal na hrůzy minulých Vánoc, které se odehrály na statku... a v tu chvíli se ozvalo tiché zaklepání... Pak někdo zavolal: „Je Laci doma?“ Otevřel jsem dveře a přede mnou stál strýček s talířem zakrytým ubrouskem v ruce... Přinesl mi dva plátky smaženého masa s bramborovou kaší... a ještě se omlouval, že to smaží na oleji místo na tuku...Stačil jsem jen vypravit ze sebe: „Děkuji moc.“ Popřál mi dobrou chuť a příjemné Vánoce a odešel. Zase jsem byl úplně v šoku... ale hlad je velký pán. V mžiku jsem to všechno zhltnul.Mohl bych psát ještě dlouho, ale nevím, jestli to vůbec někoho zajímá. Proto se teď loučím a předem děkuji za vaši pomoc, ale pokud jste si můj text přečetli jen ze zvědavosti, i za to vám vděčně děkuji!