Všechny vás zdravím. Jsem invalidní důchodce, kterého po 14 letech vztahu s jednou ženou vyhodili z domu jako smetí. Nikomu jsem v životě neublížil, natož rodině. V říjnu tohoto roku mi moje partnerka oznámila, že mě nemiluje a chce si zařídit život s někým jiným, a že se mám odstěhovat. Udělal jsem to. Nebojoval jsem o ni, protože to bylo předem odsouzené k neúspěchu. Zůstal jsem sám. Bez domova jsem odešel s taškami s oblečením. Nechal jsem tam dům, auto, všechno, na čem jsem pracoval. Teď nemám ani na základní potřeby, nemám ani na chleba. Důchod, který dostávám, je 1950 PLN. Z toho 1200 jde na nájem bytu, spíš sklepa. Srdce se mi už několikrát zlomilo zármutkem a bolestí z toho, jak se dá zacházet s někým, kdo se několik desítek let staral o rodinu a o dům. Nikdy jsem nedal důvod k zradě, nikdy jsem nezneužíval alkohol. Byl jsem, snažil jsem se být dobrým otcem a partnerem. Otcem, protože máme společné dítě, dceru, které 30. listopadu bylo 13 let. Dítě plakalo, když mě máma vyhazovala z domu. Tak to bolelo, byl jsem tak bezmocný. Během těch let jsem se pro rodinu zadlužil v bankách, abych zrekonstruoval dům, ve kterém jsme bydleli. Dům zůstal partnerce a dluhy mně. Kvůli tomu všemu jsem se pokusil vzít si život, díky mému zaměstnavateli jsem unikl smrti. Teď vím, že to bylo velmi hloupé řešení. Bohužel se po nějaké době ukázalo, že jsem přišel i o práci, protože jsem na neschopence. Teď se s tím vším nedokážu vyrovnat a navíc se ukázalo, že budu muset opustit pronajatý byt, protože je pro majitele příliš nákladný. A zase mi do hlavy přicházejí hloupé myšlenky. Vím, že tyhle peníze mi rodinu nevrátí, byt si za ně nekoupím, ale umožnily by mi snížit dluhy. Možná by mě dokonce postavily na nohy. Sám to nezvládnu. Jsem hodnotný člověk, ale bez pomoci to nezvládnu. Prosím všechny, kteří by chtěli a mají srdce, o pomoc. Bojím se, že pokud mi nikdo nepodá pomocnou ruku, skončím špatně. A já bych chtěl žít a být ještě někomu potřebný.