Naposledy jsem zpíval národní hymnu své země během demonstrace 11. července 2021. Mnozí z nás na Kubě jsme ten den hymnu zpívali, naplněni nevyslovitelným pocitem. Poté nastalo ticho. Něco se zlomilo a od té doby se hymna už nezpívá stejným způsobem.

Jmenuji se Frank D. Blanco. Jsem kubánský nezávislý filmař a spisovatel a od smrti mého dědečka v únoru tohoto roku pracuji na dokumentu o jeho životním příběhu, o snu generace, ke které patřil (té, která měla za úkol vybudovat socialistickou revoluci), a o tom, jak moje doba přebírá dědictví tohoto zlomeného snu.

Můj dědeček byl hlavním hlasem u mikrofonu, když se uskutečnila oficiální nahrávka hymny mé země. Vždy vyprávěl, jak ho požádali, aby se postavil doprostřed, o kousek více vpředu než ostatní, a zpíval, jako by byl v boji. Ačkoli v roce 1977 odešel do války v Angole, nikdy se přímo do boje nezapojil. Do nahrávání kubánské národní hymny vložil veškerou svou představivost a vůli. Doprovázela ho síla lásky, kterou já ani nikdo z mé generace už pravděpodobně nikdy nezažijeme.

Při čtení dopisů, které psal můj dědeček, a při prohlížení rodinných fotografií jsem zjistil, že za jeho životem skutečně existoval jakýsi zázrak: něco, co ho naplňovalo vírou a vášní a co se mu zjevilo ve snu, když byl ve válce v Angole. Během posledních let svého života o tom můj dědeček neustále mluvil. Říkal tomu svůj anděl strážný. Současně v této fázi svého života věnoval své úsilí vystřihování mnoha papírových hvězd, které nashromáždil, až naplnil tašku o hmotnosti několika kilogramů. Podle něj to dělal, aby bojoval proti Parkinsonově chorobě. Vzhledem k jeho posedlosti vystřihováním hvězd jsem poprvé v životě pocítil touhu něco natočit. Nyní, po jeho smrti, jsem se rozhodl natočit film s použitím těch prvních záběrů, které jsem natočil videokamerou.

Letos byl můj filmový projekt vybrán pro studium magisterského programu filmové tvorby na Elías Querejeta Zine Eskola (EQZE) v Donostii/San Sebastiánu. Jedná se o jednu z nejrenomovanějších filmových škol na světě.

Díky vynikajícímu vedení i programu, který sází na experimentování, archiv a alternativní způsoby vyprávění příběhu, mi EQZE vždy připadala jako ideální škola pro mou formaci jako dokumentaristy a pro rozvoj narativní struktury, kterou použiji k vyprávění příběhu svého filmu.

Na Kubě už nemám možnost studovat tento obor. Jsem absolventem oboru Televizní a filmová produkce na Mezinárodní škole filmu a televize (EICTV), což mimo jiné znamená, že už nemohu studovat dokumentární film na jediné filmové škole v mé zemi. Během studia produkce jsem se naučil nástroje potřebné k natočení filmu, ale nikdy mě nenutili zamyslet se nad tím, jaký má smysl točit film nebo pořídit konkrétní záběr. Pro mě je to velká příležitost, že mohu na tyto otázky najít odpověď díky podpoře, kterou najdu v magisterském programu filmové tvorby na EQZE. Letos se přihlásilo více než 200 uchazečů a to, že jsem byl vybrán, není vůbec náhoda.

V současné době jsem již z vlastních prostředků uhradil 20 % školného za rezervaci místa, což odpovídá částce 940,00 eur. Vzhledem k podmínkám na Kubě bylo velmi složité tyto peníze sehnat, a proto spouštím tuto crowdfundingovou kampaň s cílem vybrat 7 800,00 eur, které potřebuji na pokrytí školného, zpáteční letenky a životních nákladů během studia. Každý, kdo se rozhodne přispět do této crowdfundingové kampaně, bude uveden v titulcích finální verze filmu, jehož prozatímní název je „Blanco en la Estrella“.

Dosud se film mohl opřít o podporu a poradenství Paz Enciny prostřednictvím online workshopu Compañero del Viento, pořádaného Silencio Lab, kde jsem po 18 týdnech vypracoval strukturu a scénář filmu a zároveň nasbíral spoustu podnětů a nápadů, které mi pomohly pochopit směr, kterým se chci ubírat.

K tomuto projektu se připojuje také Bibata Uribe, která se od roku 2009 věnuje propagaci latinskoamerického filmu v Evropě, a to na základě velmi zvláštního setkání na EICTV. Tam jsme sdíleli intenzivní profesionální zkušenost, při které jsme mezi rozhovory, projekcemi a úvahami o filmu objevili společnou citlivost. Spojuje nás touha dát prostor vzpomínkám, které odolávají tichu. Díky své kariéře v oblasti kurátorství a propagace přináší Bibata cenný pohled, který tento projekt obohacuje a doprovází na jeho cestě k realizaci.

Je to zvláštní, před pár měsíci nebyl tento projekt ničím jiným než dalším zapomenutým nápadem v šuplíku spolu s rodinnými fotografiemi. Moje studia na EICTV mi nedala dost času na to, abych ho prozkoumala. Nyní, pokaždé, když se vracím k psaní a výzkumu, cítím, že se přetváří můj pohled na svět a na film, cítím, že začínám chápat význam lásky v obrazech mé země se stejnou silou, s jakou můj dědeček pociťoval inspiraci, která mu pomohla složit hymnu. Jednou mi jeden přítel řekl, že mě v tomto procesu doprovází můj dědeček. Začínám si to také myslet: tento film je mým způsobem, jak se k němu vrátit, abych pochopil, co je ta Velká láska, která stojí za vším, i když se zdá, že země umírá.