Hluboce se zajímám o psychologii, takže mohu popsat mnoho z toho, co se mi stalo, ale jsou to jen slova. Nedokážu to emocionálně uchopit ani se sebou soucítit.

Cítím se odlidštěná, jako něco, co lze přešlápnout, prohlédnout, zapomenout. Jako by moje hranice nikdy neexistovaly. Nevím, jak vyjádřit míru tíhy všeho, čím procházím, připadá mi to příliš velké, než abych to zvládla. Opravdu potřebuji pomoc a je to poprvé v životě, co jsem se odvážila o ni požádat.

Dívka na obrázku jsem já v dětství. Nemůžu říct, že jsem to já, když jsem byla dítě, protože jsem se nikdy necítila jako dítě. Nikdo se mnou jako s dítětem nezacházel.

Zacházelo se se mnou, jako bych byla nějak zlomená, jako bych se o sebe měla starat, vychovávat se od prvního dne na této zemi.

Tak jsem to udělala. Všichni byli lhostejní k mým potřebám, a dokonce ve mně vyvolávali pocit zla, že je mám. Přestala jsem mít potřeby. Vymazala jsem je.

Vystupovala jsem za všechny, dělala jsem, že toho tolik umím, že všechno zvládnu.

Nikdy jsem to neměla v hlavě srovnané, ale dlouho jsem si myslela, že ano. Byla jsem kyborg, ne dítě. Umlčel jsem svou autenticitu. Umlčela jsem tu malou holčičku v sobě.

Ignorovala jsem její potřeby, stejně jako to dělali všichni ostatní.

Je mi dvaadvacet a moje tělo se konečně probouzí z toho zamrzlého stavu.

Její bolest, bolest, která byla tolik let pohřbená, teď skrze mě křičí. Skrze mé tělo.

Dřív jsem si myslela, že jsem od mládí citově vyspělá.

Ale pravdou je, že jsem se prostě oddělila.

Byla jsem jako robot nebo zombie.

Zabil jsem tu malou holčičku.

Bolest, která teď přichází ve vlnách, je někdy nadpozemská.

Příliš dlouho jsem byla zamrzlá.

A teď je nesnesitelná, a přitom tak nějak povědomá.

Je to připomínka toho, že věci nikdy nebyly v pořádku.

Že to vždycky takhle bolelo.

A teď, když jsem si plně uvědomila, co mi bylo provedeno a co jsem si dál dělala, nemůžu takhle pokračovat. Nemůžu si dál ubližovat.

Osobě, která je mi nejbližší. Mému partnerovi.

Popravdě řečeno, nikdy mě neviděla.

Protože ani on nevidí sám sebe.

I on je zamrzlý.

Ale zatím neprožívá to, co já.

Ale vím, že to přijde i pro něj.

Měl podobné dětství a já v něm vždycky viděla tolik ze sebe.

Teprve teď si začínám uvědomovat, co to vlastně znamenalo.

Ale tahle část mého já, která byla tak dlouho uzavřená...

prožívá jeho nedostatek péče a uzavřené srdce jako čerstvou smrt pokaždé, když si na něj vzpomene. Hodně se hádáme, protože já reguju ze vší té bolesti.

A když mě to nebolí navenek, ztuhnu a...

neúčastním se života, jen to předstírám.

A moje tělo je čím dál vyčerpanější.

Stejně jako ta malá holčička.

A já ji nenávidím. Nenávidím svou živost.

Nemůžu jí pomoct. Nemůžu si pomoct.

Člověk, na kterém mi záleží nejvíc, odmítá mě, mé pocity, mé potřeby, mé boje.

Nevím, jak se k sobě chovat jinak.

A tak se odvracím i od sebe. A koloběh začíná znovu.

Až nakonec z toho všeho stresu vyhořím.

Už to dál nezvládám.

Nechci dál ubližovat sobě ani svému partnerovi.

I když se tváří, že je mu to jedno, já vím, že je.

Zažila jsem to. Udělala jsem to samé, uzavřela se, odpojila se.

Potřebuji si od partnera na nějaký čas nebo možná i déle odpočinout.

Jsem však zcela závislá, protože nemám kam jít.

I kdybych si mohla dovolit bydlet v hotelu, strašně se bojím spát sama, zvlášť teď, v tomto životním období, kdy jsem neuvěřitelně zranitelná. Všude cítím nebezpečí. Potřebuji peníze na terapii, léky, jídlo pro sebe a na zaplacení pokoje partnerovi, jako bychom byli jen spolubydlící. Nemůžu chodit do práce. Teď ne. Ale chci být alespoň dva měsíce na nikom nezávislá a soustředit se na sebe. Pokud budu závislá, spíš se vrátím k malému dítěti. Prosím, pomozte mi stát se na chvíli nezávislou, abych se mohla opravdu postavit na vlastní nohy. Jinak to nezvládnu. Úplně sama to nezvládnu a nejosamělejší se cítím, když jsem s těmi nejbližšími. S penězi chci být schopná být tu sama pro sebe, znovu najít sama sebe a necítit se tak úplně sama. Nechci se už déle nenávidět.

Potřebuju, aby se o mě někdo staral, třeba jen trochu. Že nejsem na světě sama. Je to děsivé. Nemůžu být sama pro sebe. Nemůžu tu být sama pro sebe, když mi na každém kroku moji nejbližší připomínají, že nejsem důležitá.

V těch chvílích se nenávidím, jako by nebylo slitování, a zároveň se třesu strachem ze sebe sama a z energie nenávisti, která ze mě proudí k sobě samé.

Nedokážu tu malou holčičku v sobě obejmout. Ať umře, na ní nezáleží. Ona je tím, kdo může za to, že ji nikdo nechtěl, že se k ní nikdo nechoval jako k živé bytosti.

Díky penězům se mohu pokusit dát si prostor, abych mohla být sama se sebou.

Starat se o tu malou holčičku ve mně.

Ukázat jí možná poprvé.

že na ní záleží.

Nejde jen o peníze. Ty mi dají právo žít. Právo být důležitá, vidět v sobě člověka a dívat se na sebe s laskavostí.

'Někdo investuje do mého blaha'. Nedokážu popsat, jak upřímně šťastná se při této myšlence cítím. Cítím se díky ní opravdu tak, jak jsem to potřeboval, když jsem byl dítě. Že jsem důležitá a je o mě postaráno.

Znamená to pro mě všechno a myslím tím opravdu všechno, protože se strašně bojím, že bych mohla být zase opuštěná.