Poslyš, drahý přispěvateli, ty, kdo váháš vytáhnout kreditku, abys podpořil mé digitální útočiště, nech mě ti to přiblížit. Svět venku je kosmický podvod. Chceš utratit 60 € za večeři ve dvou, kde ti naservírují mražené jídlo z METRO, ohřáté kuchařem, který zapomněl, co je to důstojnost? Tak do toho, vychutnej si svůj rozmražený filet z tresky, zatímco ti ta dáma dává najevo, že je tu kvůli penězům, ne kvůli vášni. Já ti nabízím něco lepšího: za cenu kávy ve Starbucksu podpoříš prostor, kde rozebírám Final Fantasy X s horlivostí kopisty a neupřímností hospodského kronikáře.

A když už jsme u toho OnlyFans. Platíš 15 € měsíčně za to, aby ti nějaká influencerka virtuálně mrkla, zatímco její Chad ji mimo záběr pořádně ojíždí? Výsledek? Jsi na mizině, nic ses nenaučil a jen jsi nakrmil ego holky, která tebou pohrdá. S L’Onaniste Vidéoludique jde tvé peníze na něco konkrétního: sloupky vybroušené jako haiku, analýzy neznámých her, díky kterým znovuobjevíš svou PS2, a pořádný prostředníček pro Yanna Moixe, toho snoba, který si myslí, že pixely jsou nepřítelem literatury. Já ti říkám, že dobré JRPG je jako Proust s chocobami.

A Netflix? Pff, továrna na wokismus, která ti cpe seriály, kde je padouchem vždycky heterosexuální běloch a kde scénář vypadá, jako by ho napsala feministka s krátkými modrými vlasy. Já ti nabízím autentické příběhy, napsané s citem a na ošoupané klávesnici, kde ti vyprávím, proč mě Shadow of the Colossus rozbrečelo ve futonu ve tři ráno. Žádná „cancel culture“ tady není, jen chlap, který miluje videohry tak, jak se miluje náročná milenka: tajně, s vášní a bez sdílení.

Nebudeme si lhát, život není JRPG, kde můžeš farmit XP, abys unikl svým problémům. France Travail je moje osobní Nemesis, s poradkyní, která – buďme upřímní – zřejmě kompenzuje svůj milostný život, který je jako placený DLC, byrokratickým zápalem, z něhož by se třásl i boss z Dark Souls. Můj život je životem chlapa, který se snaží přežít ve světě, kde France Travail rozhodla, že pro rodilého Francouze platí „open bar“ na administrativní šikanu. Mezitím „šance pro Francii“ – víš, ten výraz, který se připisuje Bernardu Stasimu nebo Alainu Juppému a který s láskou recyklují básníci z fóra JVC, když mluví o chuligánech, co driftují v BMW na parkovišti u tvého Leclercu – ti si užívají život naplno. Žádná nevrlá poradkyně, která by jim šla na nervy, žádná hrozba vyškrtnutí ze seznamu, protože zapomněli se v 8:03 přihlásit. Ne, oni si žijí v klidu, zatímco já musím balancovat mezi svou vášní pro Xenogears a předvoláními od mé poradkyně, té cerberky v kostýmku od Zary, která si kompenzuje své frustrace tím, že mě nutí se potit.

Tak proč ty prachy? Protože tenhle blog, L’Onaniste Vidéoludique, je moje barikáda. Moje tajná pevnost. Můj způsob, jak říct „jdi do háje“ systému, který mě chce zase strčit do open space, abych třídil zbytečné tabulky v Excelu (další pleonasmus), zatímco si ostatní užívají pohodu. Za pár eur nefinancuješ jen blog: financuješ estetickou revoltu.

Jestli se vrátím k práci na plný úvazek, abych unikl jeho šikaně, sbohem blogu, sbohem recenzím na Vagrant Story nebo té finské point-and-click hře, kde hraješ za depresivní maják. Tvoje finanční podpora je pro mě elixírem many: dává mi čas psát, prozkoumávat digitální světy a přinášet ti texty, které voní po skutečných zážitcích, ne po tiskové zprávě.

A navíc, buďme upřímní, maté není zrovna levná záležitost. Dala jsem přednost této jihoamerické bylině (kvůli jejím opravdu účinným účinkům, na rozdíl od kávy), která stojí víc než skin v Genshin Impact. Pokud chci i nadále popíjet svůj maté a zároveň rozebírat umělecké pojetí hry Persona 3, potřebuju tě. Ne proto, abych si koupil jachtu, ale abych si zachoval svou svobodu osamělého hráče, daleko od otevřených kanceláří a schůzek na TEAMS, kde ti prodávají jen prázdné sliby.

A hlavně, hlavně abych mohl dál trollovat zaměstnavatele svým životopisem, na kterém je uvedena následující citace: „Potěšením skutečného prodejce je prodávat lidem, kteří to, co jim nabízíme, vůbec nepotřebují, nebo si to nemohou dovolit. Když se tyto dva případy spojí, teprve tehdy začíná ta pravá zábava!“ – Jean-Pierre Marielle“

• Obsah, který má šťávu: Minimálně jedna recenze týdně na dohrané hry, ne jen povrchní přehledy jako od stážisty z časopisu Jeux Vidéo Magazine. JRPG, point & click, zapomenuté skvosty, nebo dokonce odbočky k mangu či filmu, který mi převrátil hlavu.
• Styl, sakra: Žádná fádní próza podplaceného redaktora. Moje texty jsou samet i žluč, věty, které tančí jako boss z Kingdom Hearts a bodají jako kritika tvé poslední partie Sekira.
• Komunita poustevníků: Tenhle blog je pro hráče, kteří stejně jako ty raději bloudí v dungeonu než v konverzaci na Tinderu. Jsme esteti, melancholici, básníci „game over“.
• Vysmívání se mainstreamové kultuře: Podporou tohoto blogu dáš košem Yannu Moixovi, hernímu tisku, který recykluje preview od Ubisoftu, a všem, kteří si myslí, že hraní je jen pro teenagery nebo losery. Ukážeme jim, že lze milovat Chrono Trigger i Stendhala, a že to děláme s elánem.
• 
  

Nemusíš kvůli tomu prodávat ledvinu. Pár eur měsíčně stačí, abych mohl dál psát, pít maté a vyhýbat se spárům France Travail. Jdi na 4fund.com, vyhledej L’Onaniste Vidéoludique a přispěj na podporu osamělých hráčů. Protože upřímně, co má větší cenu: restaurace, kde si zaplatíš za rybí prsty, nebo blog, který ti připomene, proč jsi na konci Final Fantasy IX brečel?

No tak, připoj se ke mně ve stínu. Budeme hrát sami, ale společně.