9. července 2025

Doktor by mi tehdy operoval kyčelní kloub.

Nebo stát.

Nebo zdravotní pojišťovna. To je jedno.

Rozhodl jsem se, že o tom musím napsat.

Po částech.

1. část.

To, že to bolí, je proces. Vždycky. Není možné, aby to tak nebylo. Koneckonců, rok má 365 dní, takže 365krát si člověk myslí, že to bude horší.

Nebo lepší. Kdo ví...

Při tanci to nebolí... tak moc. Myslím, že je to do jisté míry i psychologie. Jen je to sakra na prd, že vidím, že to zvládám hůř než i ti nejhorší tanečníci...

Bývalý profesionál...

Musím se smát.

A já to učím, jako pravý mistr Mekk.

Kulhavý taneční učitel... no... ha... haaa... hahaha!

Špičky jsou minulostí...

A zvedání nohou. Nikdy by mě nenapadlo, že to jednou bude těžké. No a teď je to tady.

Kdysi:

Pondělí: OldBoys, Pecsa.

Úterý: Rocky Buli Alcatraz,

Středa: Cadillac, Almássy tér,

Čtvrtek: Madarak,

...to je jedno...

Pátek: Jakákoli párty s společenskými tanci.

Sobota: Sobotní večerní horečka.

Neděle: Čaj v pět hodin.

Vydržela jsem to desítky let...

35 let soutěžního tance, a teď...

Jaký je to život, který se celou dobu hýbe, žije, pulzuje, a pak je odsouzen k tomu, aby přešel do kontemplativního režimu?!

Nejsem důchodce.

A myslím, že nikdy nebudu!

Taneční kurzy, tábory, večírky, plesy, akce, taneční víkendy.

Ehm...

Aflamin. To je název léku proti bolesti. Na předpis.

Musím se smát. Celý život jsem nikdy nebral žádné léky. A teď...

Nikdo nevidí, jak je to na hovno.

Nikdo nevidí, že je to rachotina.

Jen že kulhá.

Do prdele!

Ale dělám to, protože ty, život, moje práce, kolegové, žáci to od tebe očekávají.

Vlastně je to správné!

Protože to mě drží při životě.

Jdu, dělám to, žiju, učím.

I dnes.

A pak jeden oooobrovský, dlouhý povzdech.

Ať žije sociální pojištění!!

Protože 9. 7. 2025.

Pusinka!:))))