Bylo klidné ráno, když zemí otřáslo zemětřesení. Rodina, kterou tvořili Alessandro, Marta a malá Sofie ve věku jednoho roku a tří měsíců, si nedokázala představit, že to bude konec jejich života, jak ho znali. Budova, ve které bydleli, stará budova v centru města, se silně otřásla. Stěny se začaly hroutit, okna se rozletěla na tisíce střepů a podlaha se jim pod nohama rozpadala. Vyděšená Marta popadla Sofii a snažila se utéct k východu, ale nebyl čas. Do vzduchu vtrhl ohlušující hluk a všechno potemnělo. když se probudili v troskách, dům byl pryč. Pryč byly jejich věci, vzpomínky na život plný smíchu a snů, ani teplo bezpečných zdí. Čtvrť byla zničena. Nezůstalo nic, všude jen prach a trosky. alesandro a Marta se zlomeným srdcem pohlédli na své třesoucí se dítě, zabalené do malého kabátku. Nevěděli, co mají dělat, kam jít. Pomoc pro ně přijela příliš pozdě a nejbližší úkryt byl příliš daleko. Trápil je strach, že pro Sofii nenajdou bezpečné místo. Z posledních sil se vydali do parku, kam se uchýlili další lidé jako oni, bez domova a bez naděje. Noci byly mrazivé a Marta svou holčičku balila do náruče a snažila se ji ochránit před hladem, zimou a samotou. každý den Alessandro a Marta chodili po ulicích a prosili o pomoc ty, kteří jim mohli nabídnout pomocnou ruku, ale odpovědí bylo málo. Zdálo se, že město zapomnělo na ty nejzranitelnější, na ty, kteří v jediném okamžiku přišli o všechno. Týdny ubíhaly a jejich situace se nezlepšovala. Martina holčička, která ve věku pouhého jednoho roku a tří měsíců nechápala, co se děje, dál plakala bolestí a hladem. Každý úsměv, který se jim podařilo ze Sofie vymáčknout, se zdál být zázrakem. Ale navzdory všemu v srdcích Marty a Alessandra stále svitla malá jiskřička naděje. Láska, kterou chovali jeden k druhému a k jejich malé Sofii, je držela pohromadě. Představa, že začnou znovu, že najdou nový domov, i když nevěděli jak, jim dodávala sílu bojovat dál. Za Sofii, za její budoucnost A tak se každý den zvedali a doufali, že další zítřek s sebou může přinést novou šanci.