Ahoj. Rád/a bych se přihlásil/a na kurz, kde bych se naučil/a sílu Manifestace.

Zákon přitažlivosti

Identifikuji své blokády. Sebeuzdravuji se. Chci se přestěhovat blíž ke svým dětem, které žijí na venkově. Je tam takový klid a mír ve srovnání s tím tady. Mám dvě dcery a syna, které miluji víc než cokoli na světě! Trvají na tom, abych se musela odstěhovat z místa, kde teď bydlím, protože to tady není bezpečné a nemůžu se tu starat o svá vnoučata. A já to moc dobře chápu a plně to respektuji! Takže se o ně starám u nich doma. Pojďme se bavit 😊.

Chci být šťastná a silná a moci pomáhat svým blízkým s různými věcmi a také lidem, kteří se potýkají s myšlenkami, úzkostí, hněvem, závislostí, ale nemohou vyjít ven nebo si promluvit se zdravotníky nebo jinými organizacemi, které by rádi kontaktovali, ale nemohou. Můžu být tou, která pomůže v tak těžké a zranitelné situaci. A bez nutnosti účtovat poplatky. Už jsem lidem pomáhala s různými věcmi. Také jsem někomu koupila jídlo, aniž bych za to cokoli žádala. Pamatuji si, že mi to vyvolalo dobrý a hřejivý pocit a vděčnost. Jiné, na které se lidé dívali svrchu, jsem pozdravila a dokázala jsem s nimi také začít konverzaci. Pokud jsem u sebe měla nějaké peníze, vždycky jsem dala halíř. Něco, na co nikdy nezapomenu, bylo, když jsem slyšela, že když o mně někdo mluvil a nepamatoval si nebo neznal mé jméno, vysvětloval to takto: Ta, která se vždycky tak mile usmívá a vždycky mě pozdraví. Ach, ona ano, mohli tehdy lidé říct. Bylo to tak dojemné slyšet a musím říct, že to byl úžasný pocit, že existuje někdo, kdo mě skutečně pozná. Pamatuji si, že jsem s tím vyrůstala. To bylo předtím, než jsem sama prošla krizí. Vždycky jsem se starala o psy i pro ostatní. Poslední dva roky jsem čím dál víc přemýšlela o tom, jak hezké by to mohlo být se psem. S takovým, který si chce, abych byla matkou a já měla společnost, a dobře ví, co to dělá s mým zdravím a psychikou. Starat se o psa je takový lék pro duši a mou pohodu. A pak se taky každý den dostanu ven. Nebaví mě chodit na procházky sama. Je to tak osamělé. Chci navštěvovat rodinu, aniž bych se musela bát, a chci být na setkáních, jako jsou křty, biřmování, svatby, narozeniny, vánoční oslavy a účastnit se výletů, na které jsem požádána. A chci si být schopna dovolit návštěvy lékaře, specialisty, očního lékaře, případně brýle, zubaře. Chci si být schopna koupit všechny zdravé potraviny, jako jsou ryby, bílé maso, ovoce, zelenina atd., což je pro nás, kteří žijeme sami v Norsku, příliš drahé! Za svůj malý byt platím téměř tolik za nájemné ve srovnání s rodinou, která vlastní byt a platí jak půjčku, tak nájem! Norsko je bohaté, ale obyvatelé jsou bohužel chudí! Mnoho a dlouhé fronty před výdeji potravin ve větších městech. Mnohokrát mi došlo jídlo, hygienické potřeby a léky, protože bohužel není dost peněz. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy měla vánoční jídlo nebo cokoli o Velikonocích nebo o jiných svátcích! Až pětkrát jsem se rozhodla zůstat na Vánoce doma, protože mi vždycky chyběly vánoční dárky pro někoho. A vždycky to bylo bolestivé. Nikdo v mé rodině to neví. Říkala jsem, že mě požádali o odchod. Nikdy jsem se na takové výdeje potravin nemohla zúčastnit, protože se cítím jako žebrák a jako člověk za nic nestojím, a také proto, že když jsem vyrůstala, nikdy mě nikdo nenaučil, že si můžu o něco říct. Naučila jsem se, že nikdy nemám žádat ostatní o jídlo, pití nebo jablko, protože to bylo žebrání. A je to ve mně stále tak hluboko, že to nezvládám. Jako dítě jsem byla velmi osamělá. Neměla jsem si s kým hrát, dokud jsme se neodstěhovali a nebylo mi 10 let. Máma a táta mě měli rádi, ale byli mladí a nevědomí. Byli to dříči, což se jim nakonec samozřejmě vyplatilo. Byli finančně zabezpečeni a to hodně pomohlo mně, mým bratrům a našim dětem a teď už i pravnoučatům. Dostala jsem, co jsem chtěla, a mnohem víc. A jsem za to tak vděčná! Ale nenaučilo mě to rozumět emocím ani tomu, co je život doopravdy a co můžete udělat pro to, abyste měli víru v sebe a byli se sebou spokojení. Ze svého života před deseti lety si nepamatuji téměř nic.

Ani spolužáci, ani učitelé, ani děti ve školkách, ani personál. Od 4. třídy si pamatuji víc. Byla jsem vylučována, šikanována a posmívali se mi. Protože jsem byla uzavřená a velmi stydlivá. Pokud mě ostatní netrestali, udělala jsem to sama, nevědomě! Dnes, v 57 letech, jsem se lépe poznala, hodně jsem se zamyslela nad sebou a svým okolím a poskládala jsem si část své skládačky. Také jsem začala psát soukromou autobiografii, kterou, když si přečtu, je to, jako bych ji nenapsala. Trochu jsem přemýšlela, co kdybych se mi podařilo napsat knihu, vydat ji? Vydělat si peníze. Když byly moje děti malé, chtěla jsem napsat pohádkovou knihu. Milovala jsem čtení pohádek a zpívání s nimi. A moc ráda bych to dělala i se svými vnoučaty. Dvě holčičky, 1 a půl roku a 2 a půl roku. Musím říct, že jsem pomalu začala doufat v lepší život, až se stanu babičkou. Ale... teď toho bylo hodně. Nevím, co si tu mám nechat a co si odnést? Dobře. Pokud tu teď všechno smažu, vím, že se sem už nikdy nevrátím.

To mi umožňuje začít nový život s dobrým zdravím, být přítomna pro své děti a vnoučata, své rodiče, své bratry, neteře, synovce a mít možnost kontaktovat nejlepšího přítele na světě, kterého jsem kdysi měla, kterého jsem zklamala a po kterém mi moc chybí. Každý mě viděl možná 2__3krát do roka. Někdy to bylo i déle než rok. Moji rodiče mě ztratili před mnoha lety. Vím, že plakali, a já také. Vždycky jsem se potýkala s hroznými výčitkami svědomí vůči všem ostatním. Uzavřela jsem se do sebe a všechny ostatní jsem vyloučila ze svého života asi před 12 lety! Je tak smutné, že na to, abyste se uzdravili, MUSÍTE mít peníze. Musíte mít peníze, abyste si mohli nechat pomoci s diagnózou toho, co s vámi je. Je tak smutné, že peníze znamenají všechno, i když by to tak absolutně nemělo být! Pokud mi někdo chce pomoci, budu mu velmi vděčná! I když se teď cítím trapně a poníženě sama před sebou, ptám se poprvé v životě: Pomůžete mi/pomůžete mi? S pozdravem, Heidi