Dobrý den,

Jmenuji se Vicky a je mi 21 let.

Bohužel jsem neměla nejjednodušší příběh a určitě nejsem jediná.

Ve 14 letech jsem se po traumatických zážitcích dostala do péče úřadu pro mládež a poté jsem několik let žila v dětské skupině.

Krátce poté, co jsem se tam nastěhoval, se můj život změnil o 180* stupňů, protože jsem po všem, co se stalo, náhle psychicky onemocněl.

Poprvé jsem byl přijat na psychiatrickou kliniku pro děti a dospívající a začaly se u mě projevovat příznaky.

Bohužel jsem si začala ubližovat a nevěděla jsem, co si se všemi svými myšlenkami, pocity a hněvem počít.

Po nějaké době jsem začal mít disociativní záchvaty.

záchvaty a další věci, a proto jsem musel strávit spoustu času na klinikách a v nemocnicích.

Takže už tehdy jsem nemohl žít svůj život jako ostatní mladí lidé v mém věku a byl jsem hodně závislý na pomoci.

V určitém okamžiku jsem musel brát léky a stalo se to chronickým.

V té době jsem si neuvědomoval, co to pro mě všechno znamená, protože toho na mě bylo příliš.

Po několika týdnech mi byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha.

Jsem si jistá, že mnoho lidí si teď myslí, že duševní nemoc není nic špatného, ale ne, nebylo tomu tak. Nemoc mi vzala stejně mnoho vitality a vůle jako někomu, kdo má rakovinu a musí podstoupit dlouhou chemoterapii, protože PTSD vyžaduje spoustu času, spoustu terapie a především spoustu pozornosti.

Bohužel tato nemoc není tak dobře prozkoumaná a v dnešní společnosti se vše zlehčuje.

Člověk slyší věci typu, že je to "jen" psychické a neměl by si z toho dělat takovou hlavu, ale bohužel většina lidí si dodnes neuvědomuje, co to s člověkem vlastně dělá.

Ale vzalo mi to hodně vitality a chuti do života, o kterou teď musím tvrdě bojovat, abych ji získala zpět.

Od roku 2022 už nežiji s pomocí mládeže, ale sama .

Také kvůli ztrátě chráněného prostoru jsem měl opět mnoho komplikací, které mi postavily do cesty některé překážky Několik měsíců jsem nemohl pracovat ani chodit do školy, protože bylo příliš velké nebezpečí, že se mi něco stane nebo že se mi opět vrátí.

Nyní jsem na docela dobré cestě, ale nemoc mi stále staví do cesty spoustu překážek, které nedokážu sama překonat.

Nyní užívám léky, prošla jsem několika terapiemi a pobyty v nemocnici a chci najít dobrou cestu, která není možná vlastními silami.

Osobně jsem se rozhodla, že už nechci brát žádné další léky, protože vedlejší účinky nejsou bez nich, a proto jsem přišla s nápadem psa.

Jsem od přírody uzavřený člověk a mám ráda kontakt se zvířaty .

Samozřejmě se toho za posledních pár let hodně změnilo a zlepšilo, ale nemoc je stále přítomná a záchvaty bohužel stále neustupují, což je pro mě stále nesmírně špatné, protože chci žít svůj život jako všichni ostatní v mém věku, kteří jsou zdraví.

Po nějakém výzkumu jsem přišel na myšlenku, že bych chtěl mít asistenčního psa pro PTSD a doufám, že se vrátím do normálního života s menšími příznaky.

Uvědomuji si, že nemoc úplně nezmizí, ale pes by pro mě byl obrovskou pomocí, zejména teď, když žiji sama a nikdo si nevšimne, když se něco stane.

Dokáže rozpoznat, kdy se to děje, a v případě nouze mi dokonce přinese léky nebo mě uklidní a jednoduše mi dodá jistotu, kterou mi nikdo jiný nemůže dát.

Může udělat spoustu dalších věcí, které mi snad pomohou nemoc porazit nebo ji zvládnout, abych mohl vést normální každodenní život jako ostatní lidé v mém věku.

Pes se také může dostat na místa, kam nikdo jiný nemůže, a když budu mít štěstí, tak i do nemocnice nebo na trhy podle zákona.

Stejně jako vodicí pes nebo podobný pes.

Takže bych byl velmi rád za každý cent a euro, které mi může být darováno a pomůže mi dosáhnout mého cíle.

Není to myšleno jako žebrání, ale opravdu bych to potřeboval, protože jako učeň a student bohužel nemám tak dobrý příjem, aby mi to umožnil.

A málokdo dá dohromady peníze sám, ale bylo by to super důležité pro mou budoucnost a pro omezení nemoci.

Bohužel tento typ výcviku nebo asistenčního psa nehradí žádná zdravotní pojišťovna a náklady si musíte hradit zcela sami, pokud jste na něj odkázáni, což je bohužel téměř nemožné, a proto je většina lidí odkázána na pomoc cizích lidí.

Zdravotní pojišťovna zatím hradí pouze náklady na slepeckého psa, všechny ostatní asistenční psy si musíte hradit z vlastní kapsy, což pro mě jako studenta a cvičitele bohužel není možné.

Ale pro mě by to byla poslední možnost bez dalších léků a jiných opatření.

Byla bych moc vděčná za každou pomoc a každý cent!

S pozdravem