Ahoj

Jmenuji se Vicky a je mi teď 21 let.

Bohužel nemám zrovna nejlehčí minulost, ale určitě v tom nejsem sama.

Ve 14 letech mě po několika traumatických zážitcích a zkušenostech vzal do péče úřad pro mládež a já jsem pak několik let žila v dětském domově.

Krátce po mém příchodu se můj život otočil o 180 stupňů, protože jsem po tom všem, co se stalo, náhle onemocněla psychicky.

Poprvé jsem se dostala do kliniky dětské a dorostové psychiatrie a projevily se u mě první příznaky.

Bohužel jsem si začala ubližovat a nevěděla jsem, co si počít se všemi svými myšlenkami, pocity a vztekem.

Po nějaké době se objevily disociativní záchvaty

, záchvaty křečí a další problémy, kvůli kterým jsem musela trávit hodně času v klinikách a nemocnicích.

Tehdy jsem tedy nemohla žít svůj život jako ostatní mladí lidé v mém věku a byla jsem velmi závislá na pomoci.

Nakonec jsem musela začít brát léky a stalo se to chronickým.

Tehdy mi to všechno nebylo jasné a neuvědomovala jsem si, co to pro mě znamená, protože toho na mě bylo příliš.

Po několika týdnech se v mém životě objevila diagnóza PTBS.

Mnoho lidí si teď určitě myslí, že psychické problémy nejsou nic vážného, ale to není pravda. Tato nemoc mi vzala stejně tolik životní síly a vůle jako někomu, kdo má rakovinu a musí dlouho podstupovat chemoterapii, protože PTSD vyžaduje hodně času, hodně terapie a především hodně pozornosti.

Bohužel tato nemoc není tak prozkoumaná, respektive v dnešní společnosti se vše bagatelizuje.

Člověk slyší věci jako, že je to „jen“ psychické a že by se neměl tak chovat, ale co to vlastně s člověkem dělá, si většina lidí dodnes bohužel vůbec neuvědomuje.

Mně to ale vzalo hodně životní síly a radosti ze života, o které se teď musím namáhavě znovu bojovat.

Od roku 2022 už nežiji v zařízení pro mládež, ale sama.

Také kvůli ztrátě chráněného prostoru jsem utrpěla mnoho dalších neúspěchů, které mi kladly do cesty překážky. Několik měsíců jsem nebyla schopná pracovat ani chodit do školy, protože bylo příliš velké riziko, že se mi něco stane nebo že se mi stav zhorší.

Mezitím jsem na docela dobré cestě, ale nemoc mi stále klade do cesty mnoho překážek, které sama nedokážu překonat.

Nyní beru léky, mám za sebou několik terapií a pobytů v klinice a nemocnici a ráda bych našla správnou cestu, což však sama nedokážu.

Osobně jsem se rozhodla, že už nechci brát žádné další léky, protože vedlejší účinky nejsou zrovna příjemné, a proto mě napadla myšlenka s tím psem.

Jsem od přírody spíše uzavřený člověk a těší mě kontakt se zvířaty.

Je jasné, že se v posledních letech hodně změnilo a zlepšilo, ale nemoc je stále tady a záchvaty bohužel stále nezmizely, což je pro mě stále extrémně těžké, protože bych ráda žila svůj život jako všichni ostatní v mém věku, kteří jsou zdraví.

Po nějakém pátrání mě napadlo, že bych ráda měla asistenčního psa pro PTSD a doufám, že se mi díky tomu podaří vrátit se do normálního života s méně příznaky.

Je mi jasné, že nemoc úplně nezmizí, ale pro mě by pes byl obrovskou pomocí, zejména teď, když žiji sama a nikdo si nevšimne, když se něco stane.

Může poznat, kdy k tomu dojde, a v případě nouze mi dokonce přinést léky nebo mě uklidnit a prostě mi dát pocit jistoty, který mi jinak nikdo dát nemůže.

Může dělat ještě mnoho dalších věcí, které mi snad pomohou porazit mou nemoc nebo ji alespoň trochu zmírnit, abych mohla znovu vést normální každodenní život jako ostatní lidé v mém věku.

Pes pak smí chodit i na místa, kam jinak nikdo nesmí, a když budu mít štěstí, podle zákona dokonce i do nemocnice nebo na trhy.

V podstatě jako vodicí pes nebo něco podobného.

Byla bych tedy nesmírně ráda za každý cent a euro, které mi můžete darovat a pomoci mi tak dosáhnout mého cíle.

Nechci žebrat, ale opravdu na tom závisím, protože jako učnice a studentka bohužel nemám tak dobrý příjem, abych si něco takového mohla dovolit.

A i když si na to téměř nikdo sám nesešetří, pro mou budoucnost a zvládání nemoci by to bylo velmi důležité.

Bohužel tento druh výcviku, respektive asistenčního psa, nehradí žádná zdravotní pojišťovna a náklady si musíte hradit zcela sami, pokud na něm závisíte. Což je bohužel téměř nemožné, a proto je většina lidí odkázána na pomoc cizích lidí.

Zatím pojišťovna hradí pouze náklady na vodicího psa, všechny ostatní asistenční psy si musíte hradit zcela z vlastní kapsy, což pro mě jako studentku a praktikantku bohužel není možné.

Pro mě by to však byla poslední možnost bez dalších léků a jiných opatření.

Byla bych vděčná za každou pomoc a každý cent!

S pozdravem