Jmenuji se Barbara a v srpnu mi bylo 53 let. Nejbolestivějším okamžikem mého tragického života bylo, když jsem 6. září 2000 ztratila svého 20měsíčního synka, který mi v důsledku chirurgického zákroku vykrvácel v náručí na jedné maďarské klinice. O 12 let později byla u mého dalšího syna diagnostikována rakovina kostí.

Prožili jsme kruté roky.

V současné době mám dvě dospělé děti.

V důsledku mnoha prožitých bolestí se moje manželství rozpadlo, protože nás s manželem rozdělil smutek a také to, že jsme měli odlišnou kulturu, zemi a náboženství.

Před 5 lety jsem poznala svého nového partnera, se kterým žijeme spolu již 4 roky. On nemá děti.

Před 3 lety, když mi bylo 50 let, jsme se pustili do programu umělého oplodnění, protože jsme si velmi přáli miminko a já strašně toužím po šťastném, úspěšném těhotenství a zdravém miminku. Bohužel kvůli mému věku mě nepřijali ani v Maďarsku, ani v sousedním Brně či Bratislavě, prakticky jsme mohli jet jen na Kypr, a to do jeho turecké části. Prošli jsme 5 cykly IVF s dárcem, při kterých jsme utratili téměř všechny naše úspory. Při prvním cyklu jsem otěhotněla s dvojčaty, ale bohužel jsem o měsíc a půl později potratila. Poté jsem měla dvě tzv. chemická těhotenství a u dvou se ani nezačal proces uhnízdění.

Chtěla jsem se dostat do přesnějšího, profesionálnějšího centra asistované reprodukce, kde přijímají pacientky i v tomto věku, a tak jsem se na doporučení dostala na kliniku Dr. Roberta Kiltze v americkém Syracuse. V současné době máme za sebou i tam 4 cykly, z nichž ten poslední téměř vyšel. Opět, stejně jako dříve, těhotenství začalo, ale skončilo potratem. (Říká se tomu syndrom prázdného vaječníku.) V současné době se připravujeme na 5. zákrok v zahraničí, ale jsme zcela zadluženi kvůli dosavadním procedurám a nákupu darovaných vajíček, z nichž každé stojí 500 USD. Dosud jsme jich koupili 20, z nichž vzniklo 10 embryí, a při každém transferu jsme použili 2. V současné době představují pro naši rodinu velkou zátěž také náklady na cestu, letenky, léky a vyšetření, přestože bych se velmi ráda zúčastnila ještě několika pokusů a už se nemůžu dočkat, až budu držet v náručí malé miminko. K tomu udělám vše, co mi lékaři doporučili, například si pomocí diety a léků dokonale udržuji cukrovku pod kontrolou, změnila jsem životní styl, zhubla jsem atd.

Mým jediným snem je v současné době být šťastnou maminkou. Prosím, pokud nám v tom můžete pomoci, podpořte naše cíle! Jsem vděčná za každou sebemenší pomoc!

Ahoj, jmenuji se Barbara.

Náš skutečný bolestivý příběh začal poté, co u mého druhého syna, Naila, byla diagnostikována leukémie. Bylo mu teprve 14 měsíců. Narodil se s velkou nadváhou, protože mi nikdo nediagnostikoval gestační diabetes. Vážil 5280 gramů a měřil 59 centimetrů, a lékař v nemocnici mi nedal svolení k císařskému řezu. Plakala jsem a prosila ho, ale musela jsem ho porodit přirozenou cestou. To byla první velká lékařská chyba v našem životě.

Nail dobře reagoval na onkologickou léčbu, ale protože si příliš pozdě všimli, že má leukémii, měl metastázy v pravém uchu. Po 6 měsících chemoterapie se lékaři rozhodli provést operaci jeho ucha. Bylo mu 20 měsíců. Po operaci na pohotovosti v nemocnici pro dospělé mi zemřel v náručí, protože během operace ztratil příliš mnoho krve. Druhá velká lékařská chyba ho stála život. Chirurg si myslel, že to není rakovina, ale jen infekce, a ránu nezavřel a nezavedl drenáž. Ránu nezašil, aby odvedl hnis, ale šlo o krvácející nádor. V nemocničním pokoji u nás nebyl žádný lékař, takže jsem marně volala o pomoc. Jeho poslední slova byla: „Mami.“ Část mě toho dne zemřela spolu s ním.

V následujícím roce se mi narodil třetí syn, Rinat, jehož jméno znamená znovuzrození. Nemohla jsem prožít těhotenství a porod šťastně, byla jsem hluboce v depresi a 7 let jsem jen plakala a plakala. O 12 let později, v roce 2012, ve stejný den jako u mého syna Naila, byl mému třetímu synovi Rinatovi diagnostikován kostní nádor (osteosarkom). Tento černý den byl 20. březen. Moje první myšlenka byla, že my všichni čtyři – protože jsme měli ještě o sedm let staršího syna jménem Gengis – nasedneme do auta, narazíme do kamionu a zemřeme společně. Řekla jsem si: Tohle už znovu nezvládnu.

Ale Rinat ke mně přišel a řekl mi: „Mami, já nechci umřít.“ A plakal. V tu chvíli jsem věděla, že budu bojovat o jeho život jako lvice a budu po jeho boku až do poslední kapky krve. Neměli jsme žádné peníze, protože žijeme ve východní Evropě, poblíž (hranic s) Rakouskem, kde jsou platy velmi nízké. Průměrný plat je nyní méně než 800 eur měsíčně. Měla jsem obrovskou víru, že seženu peníze na jeho léčbu, pokud to bude nutné, a odvezu ho na léčbu do civilizované země. A tak se také stalo. Nakonec v Anglii, v Londýně, podstoupil chemoterapii a úspěšnou operaci, při které mu zachránili nohu, ale má v levé noze kovovou protézu. Od kyčle až po kotník má implantovanou kovovou tyč. Strávila jsem s ním rok v nemocnici.

Nyní je Rinatovi 23 let a byl přijat na univerzitu v Nizozemsku (Arnhem) a já mu již rok platím školné a nájem za ubytování. V září minulého roku začal studovat obor komunikace. Je velmi chytrý a co je nejdůležitější, je naživu!

Můj nejstarší syn, Gengis, kterému je nyní 30 let, se nikdy nedokázal vyrovnat se smrtí svého bratra. Trpí závažnou hraniční poruchou osobnosti a autismem, žije se mnou v jednom domě a já ho živím. Kvůli svým psychickým problémům a záchvatům paniky nemůže pracovat, proto mu dávám drobné úkoly v mé firmě. Pracuji jako koučka a pomáhám lidem zotavit se z násilných vztahů.

Během těchto tragédií se rozpadlo moje manželství s manželem, protože on byl muslim a já jsem křesťanka, a smutek nás rozdělil. Oba jsme byli plní bolesti, neměli jsme na sebe energii. On měl také problémy s duševním zdravím a přišel o práci.

Téměř 20 let jsem pracovala s umírajícími dětmi a jejich rodinami v dětském hospici. Takto jsem činila pokání, protože jsem si nikdy nemohla odpustit, že jsem nedokázala ochránit svého syna před smrtí. Po 20 letech jsem byla velmi unavená z toho, že jsem obklopena umírajícími dětmi.

Rozvedla jsem se, přestěhovala se a začala nový život úplně od nuly. Moje děti šly za mnou. Od roku 2018 pracuji jako koučka.

Pracovala jsem 12–14 hodin denně, abych vše zaplatila a pomohla svým dětem.

V roce 2020 jsem potkala svého současného partnera Josepha, který je o 17 let mladší než já. Je tichý a skromný a pracuje jako účetní. Nikdy jsem od nikoho nedostala tolik lásky, pocit, že jsem důležitá a že mě někdo každý den obejme, byl pro mě nový. Nemá žádné děti.

Je to ten nejúžasnější muž kromě mých dětí, kterého mi Bůh poslal do života. Cítila jsem, že s ním mám šanci na nový život. Rozhodli jsme se založit rodinu a mít děti. Bohužel mi v té době bylo téměř 50 let, takže moje vlastní vajíčko nebylo vhodné k početí, a tak jsme začali s IVF s darovaným vajíčkem. V Maďarsku stát neumožňuje program IVF pro ženy starší 42 let. Většinu léků jsme si museli kupovat bez státních dotací. V Evropě není mnoho možností pro léčbu IVF u žen starších 50 let a náš čas se krátí. Skončili jsme v turecké části hlavního města Kypru (Nicosia). Za 2 roky jsme tam podstoupili 5 IVF léčebných cyklů a došly nám peníze, i když jsme oba pracovali 16 hodin denně. Měli jsme jedno potrat (6 týdnů), 2 chemická těhotenství a dvakrát se embryo vůbec neuchytilo. Nikdy nebyly provedeny genetické testy. Nikdo nám nedává rady, jak dosáhnout většího úspěchu při IVF. Poslední IVF bylo na Kypru v dubnu 2023 a já jsem opravdu věřila, že to vyjde. Bohužel tam nebyla žádná pořádná lékařská péče a s doktorem jsme ani nemluvili. Denně se tam provádí 20 IVF, o které se starají jeden nebo dva doktoři.

Vzhledem k tomu, že datum porodu by bylo dnem narozenin mého andělského syna Nailky, považovala jsem to za nebeské znamení. Porod byl naplánován na 3. ledna 2024. To pro mě hodně znamenalo. Narodil se 3. ledna 1999 a zemřel 6. září 2000.

Bohužel IVF opět selhalo. Úplně jsem se zhroutila.

Začala jsem každý den sledovat YouTube kanál amerického lékaře, Dr. Roberta Kiltze. Napsala jsem mu dopis a on mi odpověděl. Cítila jsem, že ještě nemůžu vzdát. Vím, že v CNY budeme v dobrých, pečujících a milujících rukou. Poprvé v životě máme pocit, že nám program IVF přináší skutečnou pomoc a péči. Víc než cokoli jiného si přeji prožít šťastné a klidné těhotenství a být znovu matkou a mému partnerovi Josephovi umožnit, aby se poprvé v životě stal otcem.

Znovu máme naději, která přerostla ve víru, a děkujeme vám, že jste tu s námi a udržujete v nás ducha.

Napsala jsem knihu na památku svého malého andělského synka. Knihu jsem nemohla vydat – nevím, jak prodávat na Amazonu, a nemám peníze na marketing, ale ráda vám ji pošlu v angličtině, pokud si chcete přečíst náš příběh.

Věřím, že se na nás usměje slunce a že budeme konečně spolu šťastní. Často sním o svých malých dvojčátkách, o chlapečkovi a holčičce... Doufám, že se tento sen jednoho dne splní a můj osud se naplní.

V USA, v klinice CNY v Syracusách, jsme měli 4 neúspěšné transfery, ten poslední nás čeká za pár dní a musíme vytvořit nová embrya s dárkyní vajíček, zaplatit zákrok a zkusit to znovu. Náklady na cestu a pobyt v USA jsou pro mě teď příliš vysoké, protože po 9 pokusech o IVF (transfer zmrazených embryí) za poslední 3 roky jsem se úplně zadlužila. Opravdu si přeji konečně držet toto dítě v náručí. Prosím, pomozte mi uspět v mém 10. a, bude-li to nutné, i v následujících cyklech IVF. Často nemám peníze na doporučené doplňkové léky a léčbu. Jsem vděčná za jakoukoli pomoc!

Peníze bych ráda použila na náklady na darovaná vajíčka a IVF proceduru, což je asi 16 000 EUR, a také na doporučené testy, léky a letenky, ubytování při pravidelných cestách, celkem více než 20 000 EUR.