Barbarának hívnak és augusztusban betöltöttem az 53. évemet. Tragikus életutam legfájdalmasabb pillanata volt, amikor 2000 szeptember 6-án elveszítettem a 20 hónapos kisfiamat, aki egy műtéti beavatkozás következtében, a kezeim között vérzett el egy magyar klinikán. 12 évvel később, az utána született kisfiamnál, csontrákot diagnosztizáltak.

Kegyetlen éveket csináltunk végig.

Két gyermekem van jelenleg, akik felnőttek.

A sok megélt fájdalom hatására a házasságom tönkrement, mivel a gyász szétválasztott minket a férjemmel, akivel a kulturánk, és az országunk, vallásunk is eltérő volt.

5 évvel ezelőtt megismertem az új páromat, akivel 4. éve élünk együtt. Neki nincs gyermeke.

3 évvel ezelőtt, amikor 50 éves voltam belevágtunk egy lombik programba, mert nagyon szerettünk volna egy kisbabát, és én rettenetesen vágyom egy boldog, sikeres várandósságra és egészséges kisbabára. Sajnos az életkorom miatt sem Magyarországon, sem a környező Brno-ban, Pozsonyban sem fogadtak már, gyakorlatilag csak Cyprusra mehettünk, annak a török részére. 5 donoros lombikprogramot csináltunk végig, ahol szinte minden megtakarításunk elfogyott. Az elsőnél ikerterhes lettem, de sajnos másfél hónappal később elvetéltem. Ezt követően két ún. kémiai terhességem volt, kettőnél pedig el sem indult a beágyazódás folyamata.

Szerettem volna egy precízebb, professzionálisabb lombikcentrumba kerülni, ahol még fogadnak ebben az életkorban is, így ajánlással jutottam el Dr. Robert Kiltz klinikájára, az amerikai Syracuse-ba. Jelenleg 4 lombikon vagyunk túl ott is, amelyből az utolsó majdnem sikerült. Ismét, ahogy korábban is, elindult a terhesség, de elhalt. (Üres petezsák szindróma a neve) Jelenleg az 5. kinti beavatkozásra készülünk, de teljesen eladósodtunk az eddigi procedúra és a donor petesejtek megvásárlása miatt, amelynek darabja 500 usd. eddig 20 darabot vettünk, amelyből 10 embrió készült, és beültetésenként 2-t használtunk fel. Jelenleg a kiutazási költségek, repülőjegyek, és a gyógyszerek, vizsgálatok költségei is nagy megterhelést jelentenek a családunknak, pedig nagyon szeretnék még néhány próbálkozáson részt venni és alig várom, hogy egy kisbabát a karjaimban tartsak. Ehhez mindent megteszek, amit az orvosaim javasoltak, így például teljesen karbantartom a diabéteszemet diétával és gyógyszerekkel, életmódot váltottam, lefogytam stb.

Minden álmom jelenleg egy boldog anyaszerep. Kérem, ha ebben segítenének, támogassák céljainkat! Minden apró segítségért is hálás vagyok nagyon!

Hy, jmenuji se Barbara.

Náš skutečný bolestný příběh začal poté, co mému druhému synovi Hřebíčkovi diagnostikovali leukémii. Bylo mu teprve 14 měsíců. Narodil se s velkou nadváhou, protože mi nikdo nediagnostikoval těhotenskou cukrovku. Měl 5280 gramů a 59 centimetrů a lékař v nemocnici mi nedal povolení k císařskému řezu. Plakala jsem a prosila ho, ale musela jsem ho porodit přirozenou cestou. Bylo to první velké lékařské pochybení v našem životě.

Hřebíček dobře reagoval na onkologickou léčbu, ale protože si pozdě všimli, že má leukémii, měl metastázy v pravém uchu. Po půlroční chemoterapii se lékaři rozhodli provést v jeho uchu operaci. Bylo mu 20 měsíců. Po operaci na pohotovosti v nemocnici pro dospělé mi zemřel v náručí, protože při operaci ztratil příliš mnoho krve. Druhé velké lékařské pochybení ho stálo život. Chirurg si myslel, že se nejedná o rakovinu, ale pouze o infekci, a ránu neuzavřel a nebyl umístěn shunt. Nezašil ránu, aby odváděl hnis, ale šlo o krvácející nádor. Vedle nás na pokoji pro pacienty nebyl žádný lékař, takže jsem marně volal o pomoc. Jeho poslední slova byla: "Mami." Ten den s ním zemřela i část mě.

V následujícím roce se mi narodil třetí syn Rinat, jehož jméno znamená znovuzrození. Nemohla jsem s těhotenstvím a porodem žít šťastně, měla jsem hluboké deprese a sedm let jsem jen plakala a plakala. O 12 let později, v roce 2012, ve stejný den jako můj syn Hřebík, byla mému třetímu synovi Rinatovi diagnostikována rakovina kostí (osteosarkom). Tento černý den byl 20. března. Moje první myšlenka byla, že všichni čtyři, - protože jsme měli také o sedm let starší dítě se jménem Gengis, - nasedneme do auta, nabouráme do kamionu a společně zemřeme. Říkal jsem si: Řekl jsem si: "Tohle už nemůžu udělat.

Ale Rinat za mnou přišel a řekl mi: Mami, já nechci umřít. A rozplakal se. V tu chvíli jsem věděla, že budu o jeho život bojovat jako lví matka a budu mu stát po boku do poslední kapky své krve. Neměli jsme žádné peníze, protože žijeme ve východní Evropě, blízko (hranic s) Rakouskem, kde jsou platy velmi nízké. Nyní je průměrný plat méně než 800 eur měsíčně. Měl jsem obrovské přesvědčení, že kdybych musel, seženu peníze na jeho léčbu, ale vezmu ho na léčení do civilizované země. To se také stalo. Nakonec v Anglii, v Londýně, podstoupil léčbu chemoterapií a úspěšnou operaci, při níž mu nohu zachránili, ale v levé noze má kovovou protézu. Od kyčle ke kotníku má implantovanou kovovou tyč. Strávil jsem s ním rok v nemocnici.

Nyní je Rinatovi 23 let a byl přijat na univerzitu v Nizozemsku (Arnheim) a já za něj už rok platím školné a nájem pokoje. V září začne studovat komunikaci. Je velmi chytrý a hlavně je živý!

Můj nejstarší syn Gengis, kterému je nyní 30 let, se nikdy nedokázal vyrovnat se smrtí svého bratra. Má těžkou hraniční poruchu osobnosti a autismus, žije se mnou v jednom domě a já ho podporuji. Kvůli svým psychickým problémům a záchvatům paniky nemůže pracovat, a tak mu dávám drobné práce ve svém podniku. Pracuji jako kouč, pomáhám lidem zotavit se z násilných vztahů.

Během tragédií se mi rozpadlo manželství s manželem, protože on byl muslim a já jsem křesťanka, a smutek nás od sebe oddělil. Oba jsme byli plní bolesti, neměli jsme pro sebe energii. Měl také psychické problémy a přišel o práci.

Téměř 20 let jsem pracovala s umírajícími dětmi a jejich rodinami v dětském hospici. Tak jsem se kál, protože jsem si nikdy nedokázal odpustit, že jsem svého syna nedokázal ochránit před smrtí. Po dvaceti letech jsem byla velmi unavená z toho, že jsem byla obklopena umírajícími dětmi.

Rozvedla jsem se, přestěhovala a začala nový život, úplně od nuly. Moje děti přišly až po mně. Od roku 2018 pracuji jako kouč.

Pracovala jsem 12-14 hodin denně, abych vše zaplatila a pomohla svým dětem.

V roce 2020 jsem potkala svého současného partnera Josepha, který je o 17 let mladší než já. Je tichý a skromný a pracuje jako účetní. Nikdy jsem od nikoho nedostala tolik lásky, pocit, že jsem důležitá a že mě každý den někdo objímá, byl pro mě nový. Nemá žádné děti.

Kromě mých dětí je to ten nejúžasnější muž, kterého mi Bůh poslal do života. Cítila jsem, že s ním mám šanci na nový život. Rozhodli jsme se založit rodinu a mít děti. Bohužel mi v té době bylo téměř 50 let, takže moje vlastní vajíčko nebylo vhodné pro plození dětí, a tak jsme začali IVF s vajíčkem od dárkyně. V Maďarsku stát nepovoluje program IVF ve věku nad 42 let. Většinu léků, léků jsme si mohli koupit pouze bez státních dotací. V Evropě není mnoho možností léčby IVF po padesátce a náš čas se krátí. Skončili jsme v turecké části hlavního města Kypru (Nikósie). Během dvou let jsme tam podstoupili 5 IVF zákroků a došly nám peníze, i když jsme oba pracovali 16 hodin denně. Měli jsme jeden potrat (6týdnů), 2 chemická těhotenství a dvakrát se vůbec neudrželo. Nikdy nebylo genetické vyšetření. Nikdo nám nedává návrhy, jak mít větší úspěch při IVF. Poslední IVF bylo na Kypru v dubnu 2023 a opravdu jsem věřila, že to vyjde. Bohužel tam nebyla žádná pořádná lékařská podpora a s lékařem jsme se ani nebavili. Denně tam probíhá 20 IVF, které provádí jeden nebo dva lékaři.

Protože datum porodu by bylo v den narozenin mého andělského syna Nailky, považovala jsem to za nebeské znamení. Porod jsem měla naplánovaný na 3. ledna 2024. To pro mě hodně znamenalo. Narodil se 3. ledna 1999 a zemřel 6. září 2000.

IVF se bohužel opět nepodařilo. Úplně jsem se zhroutila.

Začala jsem každý den sledovat kanál amerického lékaře, doktora Roberta Kiltze, na YouTube. Napsala jsem mu dopis a on mi odpověděl. Cítila jsem, že to ještě nemůžu vzdát. Vím, že v CNY budeme v dobrých, starostlivých a milujících rukou. Poprvé v životě máme pocit, že se nám v rámci programu IVF dostává skutečné pomoci a péče. Ze všeho nejvíc si přeji prožít šťastné a klidné těhotenství a být opět matkou a můj partner Joseph se poprvé v životě stát otcem.

Máme opět naději, která přerostla ve víru, a děkujeme vám, že jste tu pro nás a udržujete v nás ducha.

Napsala jsem knihu na památku svého malého andělského syna. Knihu jsem nemohl vydat - neumím prodávat na Amazonu a nemám peníze na marketing, ale rád vám ji pošlu v angličtině, pokud si chcete přečíst náš příběh.

Věřím, že se na nás slunce usměje a my budeme konečně spolu šťastní. Často sním o svých malých dvojčatech, klukovi a holčičce... Doufám, že se mi tento sen jednou splní a můj osud se naplní.

V USA na klinice CNY v Syracuse jsme měli 4 neúspěšné transfery, za pár dní nás čeká poslední a musíme si nechat udělat nová embrya od dárkyně vajíček a zaplatit zákrok a zkusit to znovu. Pro mě jsou teď náklady na cestování a pobyt v USA příliš vysoké, protože s 9 pokusy IVF (FROZEN EMBYO TRANSFER) za 3 roky jsem se zatím úplně zadlužila. Moc si přeji konečně držet to miminko v náručí. Prosím, pomozte mi uspět v mém 10. a případně i dalším IVF programu. Často nemám peníze na další doporučené léky a léčbu. Jsem vděčná za jakoukoli pomoc!

Ráda bych vynaložila peníze na náklady na dárcovské vajíčko a proceduru IVF, což je asi 16 000 EUR, plus stejně jako na doporučené testy, léky a letenky, ubytování při pravidelných odjezdech, celkem více než 20 000 EUR.