Nikdy by mě nenapadlo, že to takhle skončí. Ne takhle.

Ve 22 letech jsem si myslela, že už budu mít všechno pod kontrolou. Myslela jsem, že budu mít plán. Ale teď, s batohem plným oblečení, které ani nepotřebuju, a bez místa, kam bych šla, ani nevím, jaký ten plán je. Ráno mě rodiče vyhodili z domu, jejich slova byla chladná a definitivní, jako dveře, které mi práskly před nosem.

„Vypadni,“ řekl můj táta chladným hlasem. „Už nejsi dítě. Poradíš si sama.“

Nevěděla jsem, co na to říct. Nevěděla jsem, jak se bránit. Jen jsem tam stála, otupělá, zatímco oni sledovali, jak odcházím – jako by sledovali, jak odchází cizí člověk. Jako bych pro ně nic neznamenala.

Přemýšlela jsem, že někomu zavolám – třeba někomu ze starých přátel –, ale kdo by chtěl pomáhat někomu, jako jsem já? Od střední školy jsem s nikým nezůstala v kontaktu. Všichni šli dál, dospěli, vyřešili si své životy. Já sotva udržím práci, natož abych si našla místo k bydlení.

Zkusil jsem se projít, s myšlenkou, že možná najdu způsob, jak ten den přežít. Slunce ještě svítí, ale už mám pocit, jako by na mě zapadalo. Ulice jsou prázdné, lidé kolem mě spěchají a já se cítím, jako bych byl neviditelný. V žaludku mi kručí, ale nemám ani cent. Ani drobné.

Přemýšlela jsem, že se vrátím domů, ale vím, že to nejde. Dali mi jasně najevo, že tam nejsem vítaná. A nevím, co je horší – být vyhozená, nebo vědět, že mi ani nikdo nechybí.

Našla jsem lavičku v parku. Teď je zima a lavička je tvrdší, než jsem si myslela. Přitáhnu si kolena k sobě a snažím se zahřát, ale nic nepomáhá. Trápí mě hlad, ale ještě víc ta samota. Mám pocit, jako bych se potápěla, jako bych mizela.

Na vteřinu zavřu oči, jen abych tomu unikla. Ale nejde to. Nevím, co mám teď dělat. Kam mám jít? Komu na mně záleží?

Jediná věc, kterou vím jistě, je, že není cesty zpět. Všechno jsem zkazil. A teď jsem tu jen já a tohle prázdné město.