Nikdy jsem si nemyslel, že to takhle skončí. Ne takhle.

Ve 22 letech jsem si myslela, že už to budu mít v hlavě srovnané. Myslela jsem, že budu mít plán. Ale teď, s batohem plným oblečení, které ani nepotřebuju, a nikde, ani nevím, jaký ten plán je. Rodiče mě dnes ráno vyhodili, jejich slova byla chladná a konečná, jako když mi před nosem zabouchnou dveře.

"Vypadni," řekl táta a jeho hlas byl kamenný. "Už nejsi dítě. Vyřeš to."

Nevěděla jsem, co na to říct. Nevěděl jsem, jak se bránit. Jen jsem tam otupěle stála a dívala se, jak odcházím, jako by sledovali cizího člověka, který odchází. Jako bych pro ně nebyla důležitá.

Přemýšlela jsem, že někomu zavolám - možná někomu ze svých starých přátel - ale kdo by chtěl pomáhat někomu, jako jsem já? Od střední školy jsem s nikým nebyla v kontaktu. Všichni se posunuli dál, dospěli, vyřešili si své životy. Sotva si udržím práci, natož abych si našla bydlení.

Zkusila jsem se projít a říkala si, že možná najdu způsob, jak přežít den. Slunce ještě vychází, ale už mi připadá, že zapadá. Ulice jsou prázdné, lidé spěchají kolem a já mám pocit, že jsem neviditelná. V žaludku mi kručí, ale nemám ani dolar. Dokonce ani drobné.

Napadlo mě vrátit se domů, ale vím, že to nejde. Dali mi jasně najevo, že nejsem vítaná. A já nevím, co je horší - být vyhozená, nebo vědět, že mě ani nepostrádají.

V parku jsem si našla lavičku. Je teď zima a lavička je tvrdší, než jsem si myslela. Přitáhnu si kolena a snažím se zahřát, ale nic nezabírá. Sžírá mě hlad, ale víc než to mě trápí samota. Mám pocit, že se potápím, že se ztrácím.

Na vteřinu zavřu oči, abych tomu unikla. Ale nemůžu. Nevím, co mám teď dělat. Kam mám jít? Koho to bude zajímat?

Jediné, co vím jistě, je, že není cesty zpět. Všechno jsem zničila. A teď jsem tu jen já a tohle prázdné město.