Moooonia, Moniko, probuď se! Vstávej! Už jsi spala dost dlouho. Teď už to stačí! Vrať se k nám!

Společně můžeme dosáhnout víc!

Pomozme Monice dostat se ze zajetí, pomozme jí znovu se uzdravit.

Naše milovaná a jediná dcera Monika v běžný pracovní den ráno 9. října 2024. šťastně se vydala na cestu do práce.

Měla velkou radost, že po absolvování umělecké akademie získala práci ve své profesi.

Do práce však nedorazila, protože na její životní mapě se objevil zlomový bod - tragická dopravní nehoda - neboli dvě v jednom.

V jednu chvíli ji neurvale srazila rychle jedoucí srna, která vyběhla z lesa na silnici a vážila přes 200 kilogramů, a o zlomek vteřiny později ji čelně srazilo rychle jedoucí vozidlo v protisměru.

Monice přestalo bít srdce. Byla uvězněná v autě, v bezvědomí a nejevila známky života. Hasičům a lékařskému týmu, kteří dorazili na místo, se po několika minutách statečné resuscitace podařilo obnovit krevní oběh. Nemohli uvěřit zázraku, který se stal.

Podle jejich názoru jsou oběti s takovými zraněními navždy ztraceny na místě nehody.

Po převozu vrtulníkem LPR do Fakultní nemocnice v Opoli podstoupila Monika řadu složitých operací, včetně stabilizace rozdrcené pravé kyčle, zlomené nohy a především život zachraňující neurochirurgické operace, protože, jak nám sdělil lékař při prvním kontaktu na jednotce intenzivní péče, Monika měla téměř utrženou hlavu. Měla zlomené krční obratle od C0 do C3, oba týlní klouby s posunem dovnitř, potrhanou míchu, četné hematomy, také na krkavici, v oblasti hypofýzy (...). Její mozek byl několik minut hypoxický. Podle lékařů byla v nejlepším stavu pouze část mozku zodpovědná za dýchání. Existovaly oprávněné obavy, zda Monika přežije noc po operaci a zda těžce poškozená mícha bude schopna udržet její životní funkce po delší dobu. Verdikt zněl, že i kdyby přežila, nebude schopna hýbat rukou ani nohou, nebude mít už žádný kontakt, protože značná část mozku - čelní, temenní, spánkový a týlní lalok (...) - odumřela v důsledku dlouhodobé hypoxie.

Monika přežila a žije. Je to zázrak. Od této tragické nehody uplynulo již šest týdnů. Naše dcera, oslabená vážnou ortopedickou operací, vyhrála mnoho bitev. Dvakrát zahnala zápal plic, dvakrát porazila zánět spojivek a další septické bakterie, které se nám ji snažily vzít.

Od 9. října 2024 jsme s ní každý den. Každý den jezdíme 300 kilometrů z našeho domova do nemocnice a zpět, abychom si s Moniou povídali, zpívali jí, pouštěli jí hudbu, masírovali jí obličej, hladili její křehké ruce, dlaně a nohy, stimulovali všechny její smysly a receptory, povzbuzovali její aktivitu, její touhu vrátit se do našeho světa. Lékaři si na připojených monitorech všímají, že se během našich návštěv výrazně zvyšuje její životní aktivita. To nám dává naději a sílu jednat.

Máme první úspěchy. Sami lékaři se na Moniku týden dívali nevěřícně. Monika otevírá oči, reaguje na denní i noční dobu, reaguje na světlo, začala kroutit očima, začala hýbat ústy, dělat své vlastní jedinečné obličeje, mírně otáčí hlavou ze strany na stranu, velmi silně reaguje na sebemenší dotek pokrčením obou nohou v kolenou, dokáže mimovolně sevřít ruku (...) a ještě nedávno by neměla přežít, neměla by ani mrknout okem.

Snažíme se, aby se Monika účastnila programu probouzení dospělých v mozkovém komatu, protože Monika, o které jsme se ještě nezmínili, je dospělá, krásná devětadvacetiletá žena, zastydlá panna, která byla nedávno připravena založit vlastní rodinu.

Jsme v kontaktu s řadou zdravotnických zařízení a nemocničních oddělení, která tento typ léčby pacientů v kómatu nabízejí a provozují dvanáctiměsíční programy. Jsou to např: "Budzik dla Dorosłych" ve Varšavě, "Rehstab" v Limanové, nemocnice v Čenstochové, v Jastrzębie Zdrój, v Brzegu nebo "Repty" v Tarnowských Górach (...).

Bohužel všude se na přijetí čeká až 12 měsíců ve frontě, na každém místě čeká před Monikou 2,3 až 8 lidí. Na konci roku každému zařízení chybí prostředky z Národního zdravotního fondu na dofinancování léčby a nová rozhodnutí o limitu budou vydána až na začátku roku 2025. Pro Moniku však každý den zpoždění v pracovní rehabilitaci znamená menší šanci na návrat do světa uvědomělých, přiměřeně zdatných a zdravých lidí.

Soukromý rehabilitační tábor pro Moniku s odbornou lékařskou péčí denního lékařského týmu, neurorehabilitací, neurologií, muzikoterapií, vodoléčbou atd. stojí kolem 15 000 zlotých za dvoutýdenní pobyt v centru. Měsíční náklady na účast v soukromém rehabilitačním programu, jaký nabízí například varšavská společnost Budzik, se pohybují kolem 35 000 PLN měsíčně. To si bohužel nemůžeme dovolit. Myslíme si, že takový výdaj si může dovolit málokdo, i když je to tak důležitý životní cíl.

Já, Moničina maminka, jsem se už vzdala své práce, abych mohla být Monice po boku a podporovat její léčebný proces. V situaci, ve které se nacházíme, bych se nemohla věnovat své práci. Momentálně jsem kvůli nervovému zhroucení na nemocenské, ale za pár měsíců si nemocenskou vyčerpám (...). Moničin otec pracuje v malém soukromém autoservisu a jeho příjem v současné situaci stačí na poplatky, benzín na každodenní cesty k Monice a zpět a na skromné jídlo.

Monika pracuje, takže se jí zatím kumuluje nemocenská, ale sama ji nemůže využít, nemůže se starat o své blaho a my, její rodiče, zatím nechceme a nemůžeme disponovat jejími finančními prostředky, alespoň ne do doby, než nás soud ustanoví jejími zákonnými zástupci, a to nějakou dobu trvá (...).

V této situaci se obracíme na vás, milí čtenáři, s prosbou o finanční pomoc, i když půjde o sebemenší možnou částku, která Monice a jejím rodičům pomůže v první fázi Moničiny léčby, tj. zajištění jejího pobytu v odborném centru pro léčbu osob - probouzejících se dospělých v mozkovém komatu, neboť nemocnice v Opoli, kde se v současné době nachází, nevidí opodstatnění pro její léčbu na jednotce intenzivní péče ani na ortopedickém či jiném nemocničním oddělení.

V případě, že Monika, nedej bože, nebude mít nárok na žádný z programů, protože musí splňovat určitá zdravotní kritéria, nebo pokud takový dvanáctiměsíční program absolvuje a bude možné, aby se vrátila domů, použijeme vybrané peníze na úpravu místa jejího pobytu pro každodenní fungování a rehabilitaci a na zajištění odborné péče.

Za jakoukoli pomoc předem děkujeme, a to jak za nás, tak především za Moniku!