Vždycky jsem věděla, že domov není místem pohodlí. Byl to jen dům - místo, kde byl vzduch vždycky plný napětí. Moji rodiče, oba tak pohlceni svými vlastními démony, jako by si nikdy nevšimli dítěte, které přivedli na svět, ani se o něj nezajímali. Táta, který byl polovinu času opilý, a máma, příliš zaneprázdněná vlastní hořkostí, než aby zvedla oči od telefonu a viděla mě, dávali najevo, že jsem pro ně jen další nepříjemnost.

Teď je mi osmnáct a počítám dny, kdy budu moct odejít. Našla jsem si práci v bistru - většinou jako servírka a pracuju do noci. Spropitné je v pohodě, ale zdaleka ne dost na to, abych dosáhla nějakého skutečného pokroku. Nejvíc mě ničí, že rodiče si berou polovinu toho, co vydělám. Říkají, že je to na účty, na pomoc v domácnosti, ale já vím, že je to jen další způsob, jak mě držet na uzdě. Peníze, které si nechávám, mi moc nestačí. Po benzínu, jídle a několika dalších základních věcech mi nezbývá skoro nic.

Nemůžu se tím ale nechat zastavit. Každý cent, který se mi podaří ušetřit, cítím jako vítězství, ať už je jakkoli malý. Někdy vynechávám jídlo nebo chodím do práce pěšky místo autobusem, jen abych ušetřil pár dolarů. Je to těžké, ale připomínám si, že to všechno má svůj důvod. Šetřím na den, kdy budu moci konečně odejít - pořídit si vlastní byt, pryč od toho chaosu, od té neustálé zátěže na mých bedrech.

Nejde jen o fyzický prostor. Jde o svobodu. Představa, že se budu probouzet, aniž bych slyšela tátovy opilecké řeči nebo mámino chladné mlčení, je to, co mě stále pronásleduje. Někdy v noci, když ležím v posteli, zavřu oči a představuji si své vlastní místečko - tiché, klidné, moje. A i když mi připadá tak vzdálené, vím, že se tam dostanu.

Pracuji na tom už několik měsíců, schovávám, co se dá, plánuji útěk a každý krok vpřed, ať už je jakkoli malý, je krokem blíž ke svobodě.

Dnes se obracím na lidi, kteří by mohli pochopit mou situaci, s prosbou o pomoc.

cokoli pomůže a já si pomoci každého rád vážím, přeji všem krásný a naplněný den!