Vážení příznivci!

Vzhledem k mé vážné a pokročilé nemoci se na vás obracím s prosbou o pomoc. Kvůli svému zdravotnímu stavu jsem bohužel neschopný práce a i každodenní péče o sebe mi činí potíže. Mým cílem je, abych navzdory své bezmocnosti nepředstavoval pro svou rodinu neúnosnou finanční zátěž.

I sebemenší finanční příspěvek je pro mě obrovskou pomocí! Děkuji za Vaši laskavou pozornost a podporu.

Můj příběh bohužel sahá až 11 let zpět.

Tehdy mi poprvé diagnostikovali zhoubný nádor. Při odběru vzorku se ukázalo, že se jedná o myxofibrosarkom nízkého stupně, který mi narostl na pánevní kost. V popisu operace bylo uvedeno, že mi odstranili nádor velikosti dětské hlavy. Jenže před operací jsem dostal do páteře anestetikum, které se nepovedlo, a tak mi ochrnula celá levá noha. Operace byla úspěšná, nádor mi odstranili, ale začala moje 30dílná radioterapie, na kterou jsem jezdila na vozíku, protože mi ochrnula levá noha. Tři měsíce jsem jezdila na vozíku a pak jsem chodila na radioterapii každý den o berlích. Protože jsem chodila na léčbu, moje noha se zotavila jen částečně. (Zkrátila se mi také Achillova šlacha.)

-V roce 2019 jsem si konečně našla práci (chodila jsem s kulháním) a kvůli tomu jsem musela jít na vyšetření plic. Tam jsem dostala druhou ránu! Metastázy v plicích. Tuto rakovinu v Maďarsku zkoumá jen jeden člověk. Poslali mě k tomu specialistovi. Dostala jsem první chemoterapii. Pak kontrolní CT, nádory rostly. Další kolo. Další chemoterapie – další růst. Zkusili jsme experimentální lék. Nepomohl, ale měl drsné vedlejší účinky. Potom následovala radioterapie. Ta nemohla trvat dlouho, protože spaluje plíce. Tady byla menší pauza.

- V roce 2022 mi konečně řekli, že mě budou operovat. Podstoupila jsem oboustrannou operaci plic v Budapešti. Odstranili mi 17 ložisek. Zdánlivě bylo vše v pořádku.

- V roce 2024 se nádor v plicích začal opět mírně zvětšovat. Tak jsem dostal další chemoterapii, která mě v lednu téměř zabila. Pak mi navrhli, abychom zkusili imunoterapii. Po silném dušení a kašli kontrolní CT ukázalo růst. Bohužel ani to nepomohlo. Nakonec mi specialista jako poslední pokus předepsal další chemoterapii. Takže rok 2025 pro mě spočíval jen v tom, že jsem chodila na nějakou chemoterapii!

Mezitím jsem vedla domácnost a vychovávala své dvě dcery, zatímco můj manžel někdy pracoval a jindy mě vozil na léčbu.

Pak mě v prosinci téměř zabila i ta poslední chemoterapie. Můj stav se neustále zhoršoval. Tekutina, která se mi celý rok pěkně hromadila v levé plíci, už ji téměř úplně zaplavila. Z 88kilové veselé ženy udělali 62kilovou. Můj onkolog se mě úplně vzdal a chtěl mě poslat na hospicové oddělení.

Dostala jsem zápal plic, takže jsem nový rok 2026 začala na pohotovosti. Jenže tam se mnou nechtěli nic dělat, protože v dokumentaci bylo uvedeno, že jsem v hospici. Nenechala jsem se odradit, a tak mě s velkými obtížemi přijali na pneumologii! Dostala jsem antibiotika. Bohužel mi lékařka řekla, že nádor je v tak pokročilém stadiu, že mi už nemohou pomoci. Potřebuji neustálý přísun kyslíku, protože jinak mi klesne hladina kyslíku v krvi tak nízko, že se začnu dusit, srdce mi bije rychleji a točí se mi hlava. Poslali mě tedy domů s kyslíkovým koncentrátorem, což je přístroj, který funguje na 220 V.

(Existují i přenosné kyslíkové koncentrátory, ale ty zdravotní pojišťovna neproplácí a stojí asi 500 000 forintů.) V podstatě jsem tedy připoután k přístroji a zdá se, že to tak zůstane, dokud budu žít... Takže už nemůžu počítat s žádnou lékařskou pomocí, protože v současné době nejsem ani operovatelný... Můj stálý přísun kyslíku a s ním spojené zátěže jsou už dost těžké.

Už 4 měsíce jsem vlastně nikde nebyl a obávám se, že už k tomu ani nebudu mít příležitost.

Bohužel mě to psychicky velmi vyčerpává. Těžkosti každodenního života! Nedokážu se řádně podílet na domácích pracích.

Ráda bych pomohla své rodině, protože v poslední době jsme už vyčerpali i naše úspory. Abychom alespoň na pár dní nemuseli přemýšlet, jak dál a co bude, když...

Abych mohla být v tom, co mi zbývá ze života, ještě opravdu šťastná a odešla s myšlenkou, že ano, maminka se snažila, protože už 11 let bojuje s nemocí, u které je šance na přežití jen 1 rok.

A konečně můžeme dokončit i tu rekonstrukci koupelny, kterou jsme začali před 3 lety, a celý náš dům, včetně stodoly, jejíž severní stěna se zřítila po silných deštích.

A kdyby se náhodou něco stalo, ať si s tím můj manžel nedělá starosti, protože už 11 let bojujeme společně a je mi opravdu líto, že nás potkal takový osud. Nemáme žádné přátele, a ti, kteří nám zůstali, už s touto situací nevědí, co si počít. Bohužel rok 2025 byl jen o léčbě a rok 2026 už jen o přežívání. O tom, že se bohužel každý den přibližuji ke konci. Proto se snažím žít každý den tak, jako by byl ten poslední...

Takto tě v konečném stadiu rakoviny a v naprosté beznaději žádá o pomoc matka dvou dětí!

(Kdokoli by měl jakékoli pochybnosti, že jsem podvodnice nebo lhářka, může mi klidně napsat, nebo ho dokonce ráda pozvu na kávu k nám domů.)

Pokud nemáš možnost přispět, pomůžeš mi i tím, že tento příspěvek sdílíš!