Bylo mi 9 let, když mi otec dal do ruky první rádiem řízené auto, on už byl závodník a já byl jen dítě, které chtělo ovládat auto na dálku jako táta, trvalo mi několik let, než jsem ho dohnal. Závodili jsme spolu v některých závodech, ale v různých kategoriích, první stupně vítězů začaly pro mě, vždy s ním po mém boku. Až když jsem byl starší, dorostenec, přišly první regionální stupně vítězů, jezdil jsem společně s lidmi, kteří měli dlouholeté zkušenosti, a možná tam si otec uvědomil, že je v něm potenciál. Otec odložil auto a rádio, aby všechny prostředky soustředil na mě.

Čím víc jsem rostl, tím jsem byl silnější, soupeřil jsem s lidmi, kteří byli rychlejší, silnější než já a mnohem zkušenější, závodili jsme s tím, co jsme měli, nemohli jsme konkurovat jejich autům, ale přestože jsme měli horší materiál i finance, vždycky jsme se dokázali dostat na stupně vítězů, ne vždycky na nejvyšší stupínek, ale třeba na ten spodní.

V průběhu let jsme se zúčastnili několika závodů, včetně mistrovství na italské úrovni, naposledy v roce 2019, 4 etapy napříč poloostrovem, v tom roce jsme dosáhli na titul italských mistrů.

Ve stejném roce se v létě konalo mistrovství Evropy v Německu, konkrétně v Lipsku. Byl jsem malý, ale dost starý na to, abych pochopil, jak moc do mě otec investoval, do našeho koníčku.

Ten rok jsme bohužel to mistrovství Evropy nevyhráli, porouchal se nám motor 3 minuty před koncem, po dobrých 45 minutách finále, ve kterém jsme od startu do cíle bojovali o první místo, první místo, na kterém jsme posledních 20 minut závodu kralovali až do těch osudných 3 minut.

Ty tři minuty nám vzaly hodně sil, vzaly nám velkou šanci.

Šanci stát se opravdovými sponzorovanými jezdci a mít možnost udělat kariéru.

Viděl jsem ostatní jezdce, se kterými jsem závodil, mezi regionálními, italskými a evropskými šampionáty, jak jsou všichni sponzorovaní, jak je sponzoři podporují po celém světě.

Nevím, co měli víc, vyhrával jsem proti nim, byl jsem rychlejší, závodil jsem přesně. Ale možná jsme to všechno viděli jen já a můj otec.

Od roku 2019 do teď, do května 2025, se toho hodně změnilo.

Otec prodělal dva infarkty, včetně toho posledního, loni jsem o něj málem přišel.

Loni byl nemocný, neviděl jsem ho, ale cítil jsem to, něco bylo špatně. Aby korunoval svůj sen vidět mě na trati v Giardini Naxos mistrem Evropy, vynechal otec několik lékařských vyšetření, nenechal se vyšetřit.

Proč? Znal svůj zdravotní stav a věděl, že by ho okamžitě hospitalizovali.

Kvůli tomu snu otec riskoval a já jsem riskoval, že už nebudu mít otce.

Od té operace si sliboval, že už nikdy nebude modelovat.

Slíbil to jen proto, že mu lékaři odepřeli jakoukoli námahu, cokoli, co by zapojilo adrenalin a stres, zejména najednou.

K radiovému řízení jsem se znovu dostal až letos v lednu.

S příslibem, že si splní ten svůj sen, že uvidí svého syna stát se mistrem Evropy.

Bohužel nemám žádné sponzory ani lidi, kteří by mě podporovali, a bohužel práce, kterou dělám, by mi nikdy nedovolila uživit takové výdaje na trénink, údržbu auta a cestování, abych se mohl účastnit soutěží.

Každému, kdo má srdce mě podpořit, budu vděčný.

Zvláště pokud se mi podaří tento titul získat, budu mu vděčný do konce života.