Zdravím vás všechny! Zde se dozvíte příběh o mně. Narodil jsem se v roce 1988 v malé vesnici v Bosně. Už jako dítě jsem měl ve své malé vesnici velké plány. Všechno pro mě bylo jasné. Na všechno jsem se díval pozitivně malýma dětskýma očima. Snil jsem o vlastní rodině, o vlastních dětech. Snil o tom, jak bude vypadat budoucnost, až budu větší. Měl jsem vizi, kolik zvířat bych měl mít na farmě. Jak mi moje děti budou pomáhat starat se o zvířata a farmu stejně, jako jsem já pomáhal svým rodičům. V očích mých malých dětí bylo všechno tak krásné a pohádkově bohaté, přesně jako úryvek z pohádkové knížky. Žila jsem pro ty dny a šťastné chvíle na své farmě. Plány byly pro mě zřejmě příliš velké, nebo jsem byla příliš velká pro své plány a sny? Jednoho rána v roce 1992 mě vzbudili rodiče. Nevěděl jsem, co se děje. Zřejmě jsem se měl obléknout a sbalit si věci. Jídlo je připravené, je čas jíst venku na balkoně. Tam jsem jíst nesměl! Proč zrovna teď a proč zrovna poslední jídlo? No přece proto, že po jídle nastal čas opustit všechny své sny a budoucnost, kterou jsem si v životě naplánovala očima svých malých dětí v mém. Pak nastal čas opustit zemi kvůli válce. Brzy se vrátíme domů, říká otec, ptám se kdy, on říká brzy ,brzy můj synu. Teď po třiceti letech už tu otec není, nikdo mi neřekl, kdy se vrátíme domů.

Potkávám svou ženu , mám dvě nádherné děti. chlapec je jako já na všech frontách zvědavý, má velké sny, chce všechno, co jsem snil o farmě, zvířatech, chce život, který jsem viděl svýma malýma dětskýma očima. Holčička je rozpustilá ale miluje svobodu,zvířata a životní prostor.

Teď jsme se rozhodli, že se do půl roku odstěhujeme dolů, ať se děje co se děje. Horší než teď už to být nemůže.

Spoléháme na vás všechny a víme, že mnozí z vás, kteří to čtete, jste ve stejné situaci, ale prostě se neodvažujete přestěhovat.