Mluvím o zneužívání, abych otevřel oči co největšímu počtu lidí. Aby se snížil počet obětí a aby se lidé přestali dívat jinam, aby přestali mlčet, protože často jedinou šancí obětí je, že jim někdo nějakým způsobem přijde na pomoc. A nakonec proto, že bych chtěl všem obětem, které leží na zemi, ukázat, že je možné se znovu postavit na nohy, že je možné být znovu šťastný.

Chci, aby si ostatní uvědomili, že existují rány, které se nikdy nezahojí. Učíme se s nimi žít. Po nějaké době už nás netrápí, nejsou součástí našeho každodenního života, ale když slyšíme o případech jiných nebo když prožíváme těžké období, začnou nás tyto jizvy svědit a všechny ty hrůzy se nám znovu a znovu vybavují. Už to nebouchá do podlahy, ale bolí to a my musíme nechat ten pocit, aby námi prošel. Je to naprosto normální.

Mám spoustu vzpomínek: některé lehké a některé strašné, na které nikdy nezapomenu, dokud budu žít. Tyto obrazy se mi vypálily do mozku. Jedna z nich se odehrála po několikadenní hrůzovládě, kdy jsem už nemohla snášet neustálé slovní urážky, trestající a duši drtící mlčení a provokace. Odvážil jsem se říct dost a rozpoutalo se peklo. Násilník vždy čeká na tento okamžik, aby své jednání ospravedlnil a přesvědčil druhého, že ho svým chováním, pohledem, slovy vyvolal, a pak si doslova dá svolení udeřit. Přesně to se tehdy stalo.

Nejdřív jen začal házet moje předměty na zem, rozbíjel je, a protože jsem ho neposlouchala, začal do mě strkat, přitiskl mě ke zdi, rval mi tělo prsty zkroucenými do drápů. Neodvážil jsem se pohnout. Věděla jsem, že kdybych kladla odpor, bylo by to jen palivem do ohně. Nakonec mě pustil, a když jsem začal odklízet trosky, skočil přede mě, chytil mě pod krkem dvěma chvaty a strhl mě na zem, do střepů, a začal ze mě ždímat šťávu. Byl jsem k smrti vyděšený a neměl jsem sílu se bránit. Jediné, na co jsem myslela, bylo:

"Bože, jestli mě tohle zabije, co bude s mým synem?"

A pak najednou všechno přestalo. Ne samotný akt, ale já. Oči jsem měla otevřené, ale nic jsem neviděla. Ucítila jsem otřes a bylo to, jako by mi někdo vytrhl duši. Od té chvíle si nic nepamatuji: to bylo mé vědomí, obrana mé duše, aby tu hrůzu přežila.

Další věc, kterou si pamatuji, je, že jsem křičel a kopal ze všech sil, a pak jsem nějak vyskočil na nohy a udeřil zvíře pěstí. Celou dobu jsem si říkal, kam jsem to klesl, co se ze mě stalo! Křičel jsem z plných plic: - co jsi to udělal, ty zvíře? Málem jsi mě zabil! A on se ušklíbl a řekl: - Já tě neškrtil, jen jsem tě držel pod krkem, abych tě umlčel. V tu chvíli jsem si konečně přiznala, že musíme jít, že tady nemůžeme zůstat.

Příběh našeho útěku od otce mého malého chlapce.... Od té doby bydlíme u mé babičky,které je 88 let, a i když mám stabilní práci,potřebuji dvouměsíční kauci na nájem a na to nemám, s tím teď prosím o pomoc.