Jsem tu v naprosté beznaději.

Jsme rodina zemědělců, kteří se živí svou činností, ale kvůli okolnostem ve světě a obchodním rozhodnutím, která se ukázala jako katastrofální, jsme se dostali do slepé uličky. Jsme v rukou nemilosrdných vymahačů dluhů, kteří zneužívají naší situace a vyhrožují nám zabavením majetku, pokud jim nedáme peníze, které požadují za dluhy (a to i bez vědomí věřitelů, s nimiž jednáme přímo). Můj otec to nedává najevo, ale už neskrývá zoufalství, nespí, moje matka tím trpí, už přišel o úspory, které měl, platí staré přísloví „v domě, kde není chleba, všichni se hádají a nikdo nemá pravdu“; v lednu se stanu otcem a vidím, že nemám budoucnost, nemám sílu bojovat. Je to zoufalé.

Ale jako všechno v životě, jen smrt nemá řešení. V tomto případě se snažíme prodat pozemek a jakmile ho prodáme, splatíme dluhy a zbavíme se vydírání. Získáme budoucnost. Potřebujeme jen prodat ten pozemek. Rychle.

Nevím, jestli se nám podaří prodat zítra nebo až za měsíc, ale za měsíc už bude pozdě. Nemáme peníze na péči o vinici, na zahájení sklizně, na údržbu traktoru... jen neříkám, že nemáme peníze na jídlo, protože nás živí zeleninová zahrada a zvířata. A nemáme peníze na to, abychom se vypořádali s vymahači dluhů, kteří nám každou chvíli vyhrožují, že si přijdou pro vybavení potřebné k naší práci, traktor a stroje. Jakmile se pozemek prodá, podaří se nám věci stabilizovat.

Nežádám o dar, jen o půjčku, dokud se nám nepodaří prodej uskutečnit.