Jsem tu ze zoufalství.

Jsme rodina zemědělců s vlastním podnikem, ale kvůli okolnostem ve světě a obchodním rozhodnutím, která se ukázala jako zničující, jsme se dostali do slepé uličky. Jsme v rukou bezohledných vymahačů dluhů, kteří využívají naší situace a vyhrožují nám zabavením majetku, pokud jim nedáme peníze, které požadují na dluhy (a to i bez vědomí věřitelů, s nimiž jsme jednali přímo). Otec to nedává najevo, ale už neskrývá své zoufalství, nespí, matka tím trpí, už přišla o úspory, platí staré rčení "v domě, kde není chleba, se všichni perou a nikdo nemá pravdu", a já budu v lednu otcem a vidím se bez budoucnosti, bez síly bojovat. Je to beznadějné.

Ale jako všechno v životě, jen smrt nemá řešení. V tomto případě se snažíme prodat pozemek, a jakmile ho prodáme, splatíme dluhy a zbavíme se vydírání. Můžeme mít budoucnost. Musíme jen prodat pozemek. Rychle.

Nevím, jestli se nám ho podaří prodat zítra nebo za měsíc, ale za měsíc už bude pozdě. Nemáme peníze na ošetření vinice, na zahájení sklizně, na údržbu traktoru... Neříkám, že nemáme peníze na jídlo, protože zahrada a zvířata nás živí. A nemáme peníze na to, abychom se vypořádali s exekutory, kteří nám hrozí, že každou chvíli přijdou a seberou nám vybavení, které potřebujeme k práci, traktor a stroje. Jakmile půdu prodáme, budeme moci situaci stabilizovat.

Nežádám o poskytnutí peněz, jen o půjčku do doby, než se nám podaří prodej realizovat.