Vážení přátelé

jmenuji se Tereza Jirková a jsem absolventkou sociálních studií.

S radostí jsem přijala výzvu vést sbírku na podporu šedesáti dětí z Gazy.

Tyto děti, postižené válkou a nuceným vysídlením, potřebují naši pomoc. Věřím, že každé dítě má právo na vzdělání, a jsem vděčná, že mohu přispět k jejich lepší budoucnosti, i když jen malým dílem.

V samém srdci utrpení Gazy, kde je každý kout poznamenán zkázou, září z malého, potrhaného stanu neobyčejné světlo. Tento stan není jen útočištěm, ale skutečnou Školou naděje. Jmenuji se Asmaa Khalil Abu Mandeel (42) a pracuji jako učitelka v uprchlickém táboře Maghazi. Když válka připravila mnoho dětí o vzdělání, rozhodla jsem se, že je nenechám pohltit strachem a nevědomostí. Společně s dalšími třemi učiteli jsme vytvořili malou improvizovanou školu – stan –, kde učíme děti s omezenými prostředky. Používáme staré tabule a sedíme na zemi, ale naše odhodlání zůstává neochvějné.

Každý den se zde šedesát dětí učí číst, psát a znovu snít. Stan však čelí mnoha problémům – prosakuje a chybí stoly, sešity a elektřina. Přesto děti přicházejí den za dnem s očima plnýma naděje. Sníme o tom, že jednoho dne proměníme tento stan v opravdovou učebnu – bezpečnou, přívětivou a vybavenou vším, co děti k učení potřebují. Vaše pomoc by pro nás znamenala víc než jen materiální podporu.

Znamenala by naději a budoucnost pro šedesát dětí, které válka vytrhla z jejich domovů.

Přispějte ještě dnes na Školu naděje a vraťte dětem sílu žít!

Drazí přátelé.

Jmenuji se Tereza Jirková a jako absolventka sociální práce jsem ráda přijala výzvu vést sbírku na podporu šedesáti dětí z Gazy. Tyto děti, zasažené válečným konfliktem a nuceným vysídlením, potřebují naši pomoc.

Věřím, že každé dítě má právo na vzdělání, a jsem vděčná, že mohu přispět k jejich lepší budoucnosti, byť jen malým dílem.

Uprostřed utrpení Gazy, kde je každý kout poznamenán zkázou, vyzařuje z malého potrhaného stanu neobyčejné světlo. Tento stan není jen přístřeškem, ale skutečnou Školou naděje.

Jmenuji se Asmaa Khalil Abu Mandeel (42) a pracuji jako učitelka v uprchlickém táboře Maghazi.

Když válka připravila mnoho dětí o vzdělání, rozhodla jsem se, že je nenechám pohltit strachem a nevědomostí.

Společně s dalšími třemi učitelkami jsme vytvořily malou improvizovanou školu – stan, kde s omezenými prostředky učíme děti. Používáme staré tabule a sedíme na zemi, ale naše odhodlání zůstává nezlomné.

Každý den se zde učí šedesát dětí číst, psát a znovu snít. Stan však čelí mnoha problémům – zatéká do něj, chybí stoly, sešity i elektřina. Přesto děti přicházejí den co den s očima plnýma naděje. Sníme o tom, že tento stan jednou proměníme v opravdovou třídu – bezpečnou, přívětivou a vybavenou vším, co děti potřebují k učení.

Vaše pomoc by pro nás znamenala víc než jen materiální podporu.

Znamená naději a budoucnost pro šedesát dětí, které byly válkou vytrženy ze svých domovů.

Přispějte ještě dnes na Školu Naděje a darujte dětem zpět sílu žít!