17. července brzy ráno mě a mé malé děti požár donutil utéct z hořícího domu. Je to zážitek, který nám zůstane do konce života..... Nejen pro to, co jsme ztratili, ale i pro to, co jsme cítili: strach, bezmoc a zoufalství smíšené s jedinou myšlenkou: zachránit děti. V domě jsme žili společně: já, můj čtyřletý syn Kacper a dvouletá dcera Nikola. Tohle bylo naše místo, náš svět. Náš každodenní život. Dnes mohu říci, že z něj zbyly jen ruiny. Přes všechno, co se stalo, jsem za to vděčná.

Vděčná za to, že jsem naživu. Že se nám podařilo uniknout. Ale to, co po sobě oheň zanechal, se dá jen těžko popsat slovy. Přišli jsme o všechno, co jsme měli: o oblečení, věci do domácnosti, dětské hračky, vzpomínky ukryté v předmětech denní potřeby. Teď mě čeká náročná cesta obnovy života od nuly, krok za krokem. je tu mnoho nároků a každodenní život se dvěma malými dětmi toho moc nenabízí. Nebude to snadné, ale vím, že se o ně musím pokusit. Pro Kačera a Nikolu.

Protože i kdyby ze zdí nezbylo nic, pořád máme jeden druhého. A odtud můžeme začít znovu.