Nikdy by mě nenapadlo, že budu muset něco takového napsat.

Tyto skleníky nejsou jen spálené budovy. Jsou to dílo mého dědečka a otce, desítky let úsilí, brzkých vstávání, obětí a lásky k zemi.

Požár nám zanechal obraz, kterému se stále těžko věří: železné konstrukce ohnuté žárem, zničená hala, ztracené stroje a místo, které bylo vždy zelené, nyní zčernalé.

Mému otci je 68 let a říká, že už nemá sílu začít znovu od nuly. A já to chápu. Ale bolí mě pomyšlení, že vše, co s takovým úsilím vybudovali, může navždy zmizet.

Dnes jsem šla sbírat těch pár rostlin, které přežily. Nesla jsem je v náručí a nemohla jsem se ubránit slzám. Protože každá zachráněná rostlina byla vzpomínkou, částí našeho příběhu, kterou oheň nedokázal odnést.

Obvykle o pomoc nežádám. Nikdy jsem to nedělala. Ale dnes o ni žádám.

Prosím, aby na nás nezapomněli, až se kamery vypnou. Aby úřady, podpůrné programy a kdokoli, kdo může podat pomocnou ruku, nezapomněli ani na malé rodinné farmy, které byly zcela zničeny.

Nechceme soucit. Chceme šanci zachránit alespoň část toho, co vybudovali můj dědeček a můj otec, znovu postavit stodolu, oplocení a zachovat statek, aby toto dědictví neskončilo v popelu.

Pokud můžete tuto zprávu sdílet, děkuji vám z celého srdce.

Protože zelená se během několika hodin proměnila v černou, ale stále chci věřit, že jednoho dne bude zase zelená. 🌱❤️