Ahoj všem, jsme dvě sestry, které nikdy nerady žádaly o pomoc, ale tentokrát je to jinak, tentokrát je to naše jediná šance, jak zachránit našeho milovaného Cira, zvláštního psa, který má za sebou těžký život. Prosíme vás o pomoc s výdaji, abychom mu daly šanci žít dál. Hodně si vytrpěl a musel tvrdě bojovat, aby tu s námi mohl být, a my bychom teď rádi udělali vše pro to, abychom mu mohli i nadále dopřát klid, který si tak bohatě zaslouží. Při kontrole po pokračujících gastrointestinálních problémech se objevil poměrně alarmující obraz, který si vyžádá citlivou operaci a následnou léčbu. To vše je samozřejmě velmi nákladné, příliš pro nás, kteří jsme právě přišli o práci a jen stěží si můžeme dovolit každodenní výdaje za stravu a péči, kterou potřebuje kvůli řadě dalších předchozích patologií, z nichž některé jsou poměrně vážné, většinou v důsledku dlouholetého toulání. Je to ten nejhodnější a nejzvláštnější pes na světě, to může potvrdit každý, kdo měl to štěstí ho během let na ulici poznat. Bohužel nám nezbývá nic jiného než apelovat na vaši štědrost v naději, že nám bude dopřána radost z toho, že budeme moci nadále rozdávat lásku tak výjimečné duši, která od chvíle, kdy se objevila, nedělá nic jiného, než že naplňuje naše životy láskou. Její příběh teď nemůže skončit, ne takhle. Příběh tisíce dobrodružství. Pro ty zvídavější, nechť se představí níže, přičemž vám předem děkuje za vaše dobrá srdce.

Ahoj všichni, já jsem Ciro, staniční pes! Je mi asi devět let, ale ze svých prvních let si nic nepamatuji. První, co si pamatuji, je dodávka železničářů, která mě našla úplně samotného na starém opuštěném nádraží. Okamžitě jsem si uvědomil, že ta dodávka stojící uprostřed pustiny, kde jsem se brodil kdoví jak dlouho, bude mým záchranným lanem. A tak jsem utíkal, utíkal. Uprostřed krajiny a pak až na silnici jsem ji pronásledoval, dokud mě kluci nesebrali a neodvezli s sebou na jiné nádraží. Tam jsem nějakou dobu žil, stal jsem se maskotem vesnice, dokonce jsem měl i jméno, Ciro della stazione, a vlastní boudu. Nikdy jsem ale neměl rád samotu, a tak jsem se začal toulat po vesnici a hledat společnost, přičemž jsem několikrát riskoval, že mě přejede auto. Takhle jsem už dál žít nemohl, všichni mě měli rádi, ale nikdo si mě nechtěl vzít, takže se teď už můj osud v psinci zdál být stále blíž. Ale naštěstí jsem před časem potkal dvě sestry, které čekaly na vlak, a kromě toho, že jsem na jejich čistých kalhotách zanechal stopy svých zablácených tlapek, jsem se postaral, abych zanechal své stopy i v jejich srdcích. Staraly se o mě, když si našly čas, takže když mi na nádraží zrušili boudu, protože jsem tam už nemohl zůstat, ušel jsem pár kilometrů na sluníčku a šel k nim domů. Uplynul nějaký čas, ale já jsem tu stále spolu se svým bratříčkem, také zachráněným před osudem v boudě, a byl bych nejšťastnějším psem na světě, kdybych tu mohl ještě chvíli zůstat, na svém šťastném místě. Doufám, že budu mít zase štěstí a potkám další dobrosrdečné lidi, kteří mi pomohou splnit můj sen. ❤️