Ahoj všem, jsme dvě sestry, které nikdy nerady žádaly o pomoc, ale tentokrát je to jiné – tentokrát je to naše jediná šance, jak zachránit našeho milovaného Cira, výjimečného psa, který má za sebou těžký život. Prosíme vás, abyste nám pomohli uhradit náklady, abychom mu mohli dát šanci dál žít. Hodně trpěl a musel tvrdě bojovat, aby tu s námi mohl být, a teď bychom pro něj chtěly udělat vše, co je v našich silách, abychom mu i nadále mohly dopřát klid, který si tak zaslouží. Při vyšetření kvůli neustálým zažívacím potížím se objevil poměrně alarmující nález, kvůli kterému bude nutné podstoupit citlivý chirurgický zákrok a následnou léčbu. To vše je samozřejmě velmi nákladné, příliš nákladné pro nás, kteří jsme právě přišli o práci a sotva zvládáme hradit každodenní výdaje na jídlo a péči, kterou potřebuje kvůli řadě dalších, i poměrně závažných předchozích onemocnění, způsobených především lety strávenými jako toulavý pes. Je to ten nejmilejší a nejvýjimečnější pes na světě, což může potvrdit každý, kdo měl to štěstí ho poznat během let, které strávil na ulici. Bohužel nám nezbývá nic jiného, než se obrátit na vaši štědrost v naději, že nám bude dopřána radost pokračovat v dávání lásky tak výjimečné duši, která nám od prvního dne, kdy se objevila, náš život naplňovala právě láskou. Jeho příběh teď nemůže skončit, ne takhle. Příběh plný tisíce dobrodružství. Pro ty zvědavější necháme, aby se níže představil sám, a předem vám děkujeme za vaše dobré srdce.

Ahoj všichni, jsem Ciro, pes z nádraží! Je mi asi 9 let, ale z mých prvních let života si nic nepamatuji. První věc, kterou si pamatuji, je dodávka železničářů, kteří mě našli úplně samotného ve starém opuštěném nádraží. Hned mi došlo, že ta dodávka, stojící uprostřed ničeho, kde jsem bloudil bůhví jak dlouho, bude mou záchranou. Tak jsem běžel, běžel… Uprostřed venkova a pak až k silnici, honil jsem ho, dokud mě ti kluci nenaložili a neodvezli s sebou na jinou stanici. Tam jsem žil nějakou dobu a stal se maskotem vesnice, měl jsem dokonce jméno, právě Ciro ze stanice, a vlastní pelíšek. Ale nikdy jsem neměl rád samotu, a tak jsem začal bloudit po vesnici a hledat společnost, přičemž jsem několikrát riskoval, že mě srazí auto. Takhle jsem už dál žít nemohl, všichni mě měli rádi, ale nikdo mě s sebou nevzal, takže můj osud v útulku se zdál čím dál tím blíž. Naštěstí jsem ale už před nějakou dobou potkal dvě sestry, které čekaly na vlak, a kromě toho, že jsem jim zanechal otisky svých zablácených tlapek na jejich čistých kalhotách, postaral jsem se o to, abych zanechal své stopy i v jejich srdcích. Staraly se o mě, kdykoli na to měly čas, a tak když mi na nádraží rozebrali boudu, protože jsem tam už nemohl zůstat, ušel jsem pár kilometrů pod sluncem a šel jsem k nim domů. Už uplynulo nějaké čas, ale pořád jsem tady spolu se svým bratříčkem, kterého také zachránili před osudem v útulku, a byl bych nejšťastnějším psem na světě, kdybych mohl zůstat tady, na svém šťastném místě, ještě nějakou dobu. Doufám, že budu mít znovu štěstí a potkám další dobrosrdečné lidi, kteří mi pomohou splnit můj sen. ❤️