Světový den povědomí o autismu připadá na 2. dubna – u nás doma je však každý den dnem povědomí o autismu ;)

Je to už téměř tři roky, co nám bylo řečeno o zvláštní schopnosti našeho syna. Tři roky tvrdé práce, neuvěřitelných milníků a bolestivých neúspěchů. Život s dítětem, které funguje jinak, je... těžký. Emocionálně, psychicky, fyzicky i finančně.

Mezi věci, které musíme průběžně hradit, patří:

• poplatky za terapeutickou školku určenou výhradně pro děti s autismem (letos o 25 % vyšší než v předchozích letech), která poskytuje individuální a skupinovou terapii, logopedii, terapii smyslové integrace a terapii s pomocí psů.
• poplatky za kurzy smyslové integrace (25% nárůst ceny od loňského roku)
• náklady na terapeutické vybavení, které musíme mít doma

Proč to všechno potřebujeme?

Autismus je odlišné neurologické zapojení – ovlivňuje mozek, ale také tělo.

Autistické děti nevnímají své tělo stejným způsobem jako neurotypické děti. Co to znamená? Že autismus s sebou nese další fyzické výzvy.

Autistické děti mají velké problémy s hrubou motorikou (nemají povědomí o svém vlastním těle, mají problémy s plánováním pohybů). V praxi to znamená, že Milo potřebuje pravidelné denní masáže, při kterých pojmenováváme části jeho těla. Má problémy s udržením rovnováhy, s jízdou na kole, s lezením. Neuvědomování si vlastního těla se také promítá do nevědomí tělesných funkcí. Deficity v hrubé motorice také znamenají, že s jednoduchými každodenními úkoly, jako je oblékání nebo svlékání, stále potřebuje pomoc. Potřebuje také velmi silné podněty k seberegulaci – opět – každodenní úkoly, abychom mu s tím pomohli. Jeho svaly trupu nejsou tak silné, jak by měly být, a to zase znamená, že potřebuje další podporu. Bez svalů trupu a hrubé motoriky mu chybí i jemná motorika – v pěti letech má stále potíže s kreslením nebo vybarvováním. I když je to bystré a zvídavé dítě, potřebuje zvláštní podporu, aby dohnal normu, protože škola je za dveřmi. Je velmi pravděpodobné, že než se nadějeme, budeme muset financovat i terapii rukou.

Je také velká šance, že mu bude diagnostikována dyslexie.

K tomu všemu se také potýkáme s jeho sociální úzkostí, což znamená, že každé dítě, které potká, vnímá jako hrozbu. Milo se bojí konverzovat, komunikovat – bojí se, že se na něj ostatní jen podívají. I s dětmi ve školce musíme o tomto tématu neustále mluvit.

Když vyřešíte jednu věc, objeví se pět dalších.