17. července brzy ráno mě a mé malé děti požár donutil utéct z hořícího domu. Je to zážitek, který nám zůstane do konce života..... Nejen pro to, co jsme ztratili, ale i pro to, co jsme cítili: strach, bezmoc a zoufalství smíšené s jedinou myšlenkou: zachránit děti. V domě jsme žili společně já, Cezary Szubert, můj čtyřletý syn Kacper a dvouletá dcera Nikola.

Tohle bylo naše místo, náš svět, náš každodenní život.

Dnes můžeme říci, že z něj zbyly jen ruiny.

Přes všechno, co se stalo, jsem vděčný.

Vděčná za to, že žiju. Že se nám podařilo utéct.

Ale to, co jsme po sobě zanechali, se dá jen těžko popsat slovy.

Přišli jsme o všechno, co jsme měli:

Oblečení, vybavení domácnosti, dětské hračky, vzpomínky ukryté v předmětech denní potřeby.

Nyní mě čeká náročná cesta: znovu vybudovat svůj život od nuly, krok za krokem.

Nároků je mnoho a každodenní život se dvěma malými dětmi toho mnoho nenabízí.

Nebude to snadné, ale vím, že se o ně musím pokusit. Pro Kačera a Nikolu.

Protože i kdyby ze zdí nezbylo nic, pořád máme jeden druhého.

Odtud můžeme začít znovu.