Dobrý den, je mi trapné žádat o pomoc, ale nemám jinou možnost. Možná vás můj příběh přesvědčí, abyste přispěli jakoukoli částkou, kterou uznáte za vhodnou. Věnujte mi prosím 5 minut a přečtěte si můj příběh. Narodila jsem se v roce 1997 jednoho červencového dne v rodině, která navenek vypadala dokonale...ale ve skutečnosti to byla noční můra: sestra, kterou léta zneužíval násilnický otec, opilec, který nás bil téměř každý den; matka, která byla již invalidní. Utekli jsme z domova a putovali po Itálii od domu k domu, abychom unikli hrůze mého otce. Prošli jsme dětskými domovy, a azylových domech, jedli jsme v charitě a u různých organizací... žili jsme bez teplé vody a plynu... oblékali jsme se do cizích šatů... Ale nic nás nezastavilo! Od mládí jsem tvrdě pracoval a dělal jsem všechno možné! Od číšníka přes dělníka, poslíčka až po recepčního, skladníka a pomocného elektrikáře… chodil jsem do školy a i když to bylo těžké, získal jsem diplom z účetnictví! Vždy jsem se snažil dát mamince naději, sám jsem si zaplatil řidičák a do práce jsem jezdil na kole, pak jsem našetřil a koupil si auto...Máma mi se svou invalidní rentou ve výši 280 eur trochu pomáhala, ale měla spoustu zdravotních problémů – měla ochrnutou jednu ruku, nosila kardiostimulátor a po letech a letech dialýzy podstoupila transplantaci. Vždycky jsem dělal, co jsem mohl, a každý den jsem vstával...bez příbuzných… bez přátel a… bez lásky… ale teď… už to nezvládám… jsem v temném limbu… i přes psychiatrickou pomoc… jsem na kolenou a už se nedokážu zvednout…výdaje mě zaplavují a dluhy se hromadí… nedokážu být silná… nemám přátele… nemám příbuzné… nemám nic… a přesto se každý den probouzím a snažím se zůstat na nohou… nekouřím, neberu drogy a nepiji alkohol. Takovým pokušením nepodléhám. Žebrat o almužnu je poslední záchrana… je to něco, co bych nikdy neudělala… a přesto… tady jsem… mám toho tolik na srdci, možná bych mluvila celé roky, ale mlčím… částka, o kterou žádám, mi má dát trochu dechu…kyslík... zaplatit účty, nakoupit a opravit auto a něco si odložit stranou... nadechnout se, abych se vzpamatoval a postavil se na nohy! Vrátit se k hledání práce! Jakmile pokryju výdaje, vrátím se s hlavou vztyčenou rozdávat životopisy! Ta částka...nevím, jestli je to hodně nebo málo, ale pro mě… je to způsob, jak dýchat, platit a jít dál s otevřeným srdcem… a ať už to znamená cokoli… říkám vám: Děkuji. Děkuji a omlouvám se… pokud mě chcete kontaktovat a zeptat se na víc, třeba jen tak si popovídat… klidně to udělejte.