Dobrý den, je mi trapné žádat o pomoc, ale nemám jinou možnost. Můj příběh vás snad přesvědčí, abyste darovali, co chcete. Věnujte pět minut a přečtěte si můj příběh. Narodila jsem se v roce 1997 v červencový den v rodině, která navenek vypadá dokonale... ale ve skutečnosti je to noční můra, sestra, kterou léta týral násilnický otec, opilec, násilník, bil nás skoro každý den, matka, která je teď invalidní, utíkaly jsme z domova, z domu do domu, abychom unikly otcovu teroru, obcházely jsme pěstounské rodiny, útulky, jedly jsme v Caritas a sdruženích... žily jsme bez teplé vody a plynu... oblékaly jsme se do oblečení, které nebylo naše... Ale nic nás nezastavilo! Odmalička jsem hodně pracoval a dělal všechno! Od číšníka po dělníka v továrně, od poslíčka po recepčního v recepci, skladníka, pomocníka elektrikáře... Chodil jsem do školy, i když bylo těžké získat diplom z účetnictví! Vždycky jsem se snažil dát mámě naději, sám jsem si zaplatil řidičák a jezdil do práce na kole, pak jsem si našetřil a koupil auto... máma mi se svým invalidním důchodem 280 eur podala pomocnou ruku, ale měla spoustu zdravotních problémů, například ochrnutí na jednu ruku, používání kardiostimulátoru a po letech a letech dialýzy podstoupila transplantaci. Vždycky jsem dělala, co jsem mohla, tím, že jsem každý den vstávala... bez příbuzných... bez přátel a....bez lásky, kterou jsem dostala... ale teď... už nemůžu... jsem v temném limbu... přes psychiatrickou pomoc... jsem na kolenou, už nemůžu vstát... výdaje mě zavalují a dluhy se hromadí... nemůžu být silná... nemám přátele... nemám příbuzné... nemám nic... přesto se každý den probouzím a snažím se zůstat na nohou... nekouřím, neberu drogy a nepiju alkohol. Nepodléhám určitým pokušením. Žádat o milodary je poslední bašta na pláži..to je něco, co bych nikdy neudělal..a přesto..jsem tady..mám toho tolik na srdci, že bych možná mluvil roky, ale mlčím..tolik žádám, abych měl dech..kyslík..zaplatit účty, nakoupit a udržovat auto a udržovat ho stranou..dýchat, abych se zotavil a postavil se na nohy! Vrátit se k hledání práce! Jakmile budou výdaje pokryty, vrátit se k rozdávání životopisů se vztyčenou hlavou! Ta částka... nevím, jestli je to hodně nebo málo, ale pro mě... je to způsob, jak se nadechnout, zaplatit a jít dál se srdcem na dlani... a za to, co to stojí... říkám Děkuji. Děkuji a omlouvám se...pokud mě chcete kontaktovat a zeptat se mě na víc, i kdyby to mělo být jen na pokec...můžete to udělat v klidu.