Jsem matkou šesti dětí… a bojuji s rakovinou, abych nezemřela. Bojuji, abych své děti nenechala jako sirotky. 

Jsou tak malí, že myšlenka, že by mohli zůstat beze mě v tak velkém světě, mě bolí až do hloubi duše.

Tato slova mě bolí, ale jsou pravdivá. Mám rakovinu a nemoc nepočká. Každý den se dívám na své děti a snažím se skrýt slzy. Sleduji, jak se smějí, jak si hrají, jak si dělají plány na to, „až budou velké“… a já s obavami přemýšlím: Budu tu ještě, abych je viděla vyrůstat?

Pláču a prosím Boha, aby mě u nich udržel co nejdéle. Každý den sedím přikovaná na invalidním vozíku a vařím jim jídlo, starám se o ně a dávám jim všechnu svou lásku.

  Každý z nich mě potřebuje. Ta malá se ještě v noci budí a hledá mě svýma teplýma ručkama. Ostatní se mě ptají, proč tak často chodím do nemocnice, proč jsem bledá, proč se tak rychle unavím. Usmívám se na ně a říkám jim, že maminka jen „podstupuje léčbu“. Ale v duši je výkřik bolesti a strachu, protože vím, že bez pomoci by můj čas s nimi mohl brzy skončit.

  Lékař mi jasně řekl: je tu šance. Skutečná šance na život, na uzdravení. Ale stojí 70 000 eur. Obrovská částka pro matku, která prodává všechno, jen aby mohla strávit ještě jeden den se svými dětmi. Nežádám o soucit. Žádám o pomocnou ruku, o srdce, které bude bít spolu s mým.

  Chci jen žít. Vezmout je do školy, připravit jim večeři, vyprávět jim večer pohádky, utírat jim slzy, když upadnou. Nechci, aby vyrůstali beze mě, dívali se na fotku a říkali: To byla máma…

  Prosím vás z celého srdce, pomozte mi zůstat. Pomozte mi, abych jim mohla ještě říct dobrou noc. Pomozte mi, abych nenechala svých šest dětí jako sirotky.

  Každý gesto má význam. Každý dar znamená jeden den navíc, naději, šanci na život.

Prosím, nedovolte, aby mě smrt odnesla z jejich náručí.

Děkujeme vám!