Je mi 62 let. Povoláním jsem fyzioterapeut. Bohužel jsem onemocněl Parkinsonovou chorobou a onkologickým onemocněním míchy – dochází k prasknutí tvrdé pleny míchy a mozku a úniku mozkomíšního moku (jedná se o tekutinu, která chrání mozek). Podstoupil jsem hlubokou operaci mozku, nyní mám implantáty v obou hemisférách mozku, žiji na baterie jako robot, ale toto autoimunitní onemocnění mě ničí.Vidím a chápu, že pomalu umírám, je to tu jako svíčka, nohy mi vysychají, momentálně jsem na vozíku a celý týden se pohybuji po různých místech, a teď chápu, že je to kvůli autoimunitnímu onemocnění, klesá mi hemoglobin, i když je momentálně kolem 90. Pokud se mě zeptáte, tohle není život, ale utrpení. Přál bych si, abych mohl právě teď zavřít oči a odejít, aby mě nikdo kolem mě neslyšel. Jsem v paměti jen v dobrém, jediné, co mě zadržuje, je to, že jsem křesťan a vím, že Bůh nepřijímá sebevrahy. V Bulharsku se říká: žiješ násilím, ale neumíráš násilím. V Turecku je specializovaná klinika pouze pro pacienty s rakovinou všech typů onemocnění a pro mnoho vyléčených lidí. Poslal jsem tam své dokumenty, mluvil jsem s lékařem, ale já ani moje rodina nemáme možnost uhradit obrovské výdaje, a oni mi dávají více než 75% záruku, že to zvládnu a vrátím se do Bulharska po svých, ale... bohužel. Proč se obracím na vás, milí lidé, abyste mi správně porozuměli, podali mi pomocnou ruku a společně se pokusili dosáhnout zlatého vrcholu – „Vítězství nad rakovinou“, aby se přestala rozvíjet a zanikla. Nejsem chamtivá po životě, ale chci žít alespoň o něco déle, aby si mě trochu pamatoval.Můj vnuk, kterému jsou momentálně 4 roky a 6. září bude mít promoci, netřesu se každý den, protože vidím strach v očích profesora, pokaždé, když mě navštíví, opakuje totéž: „ Od teď dělejte všechno podle pravidel, žijte každý den, jako by byl váš poslední, a modlete se ke svému Bohu, aby se stal zázrak.“ A my se divíme, že už je to skoro rok, co mi provedl poslední operaci páteře, a navzdory bolesti, smutku a tíži jsem stále naživu a šťastná jako malé dítě.Zeptala jsem se ho, kdy budu moct sedět, a on mi řekl, že nikdy, a já jsem se rozplakala: „Proč, pane profesore?“ Protože jsme vám úplně uřízli ocas a proto jste teď v tomto stavu. Řekla jsem mu, že jsem obklopena polštáři, abych mohla sedět na posteli, a tak moc si přeju, abych mohla vstát a projít se, sedět jako normální člověk, jíst a chodit na toaletu sama, ale bohužel jsem tento Boží dar ocenila až příliš pozdě. V Bulharsku to tak není, člověk ve věku 62 let by už měl být připraven na cestu k Pánu. Zvedněte ruce a Bůh je milosrdný, můj život je v jeho rukou a rozhodnutí je na vás. Žijte a buďte zdraví, milujte se navzájem a buďte milováni. Bůh vám žehnej, vašim rodinám, přátelům, blízkým příbuzným, všem, kteří vás milují a které vy milujete. Бог да ви пази!

Pozdravy od dr. Slavyanky Asenovové.

P.S. Prosím, omluvte mě a odpusťte mi pravopisné chyby. Řekla jsem vám, jaká jsem a jak umím psát. Mluvím do mikrofonu a ten to nahrává, ale také do něj mluvím, aby byl stabilní, takže je tam tolik pravopisných chyb, za což se ještě jednou omlouvám! Pokud mi to dovolíte, řeknu vám jen jednu věc: „Usmívejte se co nejvíce, protože den bez úsměvu je promarněný den!“